Fotograf Magazine

Editorial

Časopis Fotograf přináší v tomto čísle téma, které bylo již delší dobu potencionální volbou a nakonec, spolu s přípravou a realizací prvního ročníku Fotograf festivalu a sympozia, získalo ještě větší smysl. Téma festivalu „Nekonečné čekání – Fotografie 80. let“, se stalo výchozím bodem, od kterého by se měly v budoucnu odvíjet programy budoucích setkání na obdobné úrovni a stalo se i tématem tohoto čísla. Neznamená to však, že hlavním hlediskem volby bude v budoucnu historizující pohled.

Osmdesátá léta v místní i světové kultuře se v poslední době dočkala nečekané vlny zájmu nejen ze strany teoretiků umění, ale i nejmladší generace autorů i diváků. Je to možná i stesk po umění, které reagovalo na svou dobu po celém světě s nezvyklou, vypjatou intenzitou, často až s naivní otevřeností. Nostalgie po době, která se nebála riskovat své ztrapnění odhalováním vlastního nitra.

V různých oblastech světa se tato tendence projevovala různým způsobem. Proto, zatímco samotný Fotograf festival, který bude v říjnu až listopadu 2011 probíhat v devíti pražských galeriích (viz www.fotografestival.cz), je zaměřen především na českou fotografii osmdesátých let, je číslo časopisu, který dostáváte do rukou, orientované dosti globálně. Přesto mi dovolte můj text / anotaci festivalu ocitovat:

Dvě dekády od velkého průvanu v životě české společnosti, který přinesla sametová revoluce a její důsledky, máme dostatečný odstup k tomu, abychom se mohli ohlédnout zpět. Změna režimu znamenala logicky také dramatickou změnu pro českou kulturu, fotografii nevyjímaje. Do českého prostředí vtrhla globalizace, marketingové myšlení a jiné prvky, které se významně dotkly všech oblastí kultury.

Fotografie se do té doby vyvíjela ve dvou hlavních liniích, jedna byla v silné návaznosti na meziválečnou avantgardu motivována snahou udržet si odstup od oficiální kultury, a to alespoň deklarací a sebeujišťováním práva na experiment. Druhá linie – dokumentární, ale nejen reportážně dokumentární, těžila z absurdit doby a jejím ironizováním si vytvářela okruh zasvěcených a často osobně angažovaných diváků.

V samotném závěru poslední dekády existence režimu – svou vlastní neschopností již značně unaveného – se objevily nové proudy v české mladé fotografii, do nichž se výrazně zapojili tehdejší slovenští studenti pražské FAMU. Byly to únikové post-dadaistické hrátky, jež měly provokovat a nabourávat zavedená tabu, která již režim nezvládal uhlídat a která vnášela oživení do zatuchlého rybníku.

Vedle toho zde existovaly jiné formy opozice vůči oficiálnímu umění. Mnozí konceptualisté či performeři zaznamenávali své akce prostřednictvím fotografie. Performativní předlohu měly také některé formy inscenovaných fotografií a zároveň se rozvíjela linie dokumentární fotografie, která měla silnou motivaci a z ní plynoucí ethos.

Výjimečnou postavou tehdejší fotografické scény byl Jan Svoboda, u něhož je často zdůrazňována návaznost na Josefa Sudka. S odstupem doby je však stále patrnější, že jeho nejvýraznějším přínosem byla zásadní snaha vymanit fotografii ze zajetí profesní „poslužnosti“, tehdejším režimem tak podporované, a získat postavení rovnocenné s tehdejšími konceptuálními výtvarníky, mezi něž patřil například Stanislav Kolíbal. Svoboda přišel již tehdy s velkoformátovými zvětšeninami a jeho minimalisticko-konceptuální přístup se stal příkladem pro další generaci fotografů, či spíše „umělců užívajících fotografii“, jak začalo být módním označením na počátku devadesátých let.

S uvolněním přítoku informací a možnosti svobodně cestovat do západní Evropy a USA, do té doby nedostupných zemí, se na počátku devadesátých let česká fotografie dostala do zcela jiné situace. Tak jako i v jiných oblastech tehdejšího života nastala horečná globalizace, snaha rychle se přizpůsobit soudobým trendům. Fotografie ztratila mnoho ze svých původních motivací, ale nalezla místo nich zcela jiné, nové inspirace. Zpětně nahlíženo se proto paradoxně jeví osmdesátá léta jako poslední období sice zakonzervované, avšak tím právě velmi autentické české a slovenské fotografie.

Při vstupní diskuzi – výběrů autorů do čísla jsme spolu s kolegy z redakčního okruhu spontánně jmenovali své tipy na světové i domácí osobnosti té doby, nikoliv podle jejich historického významu, ale podle toho jak byli – dle našeho názoru – pro svou dobu ve své zemi (i v souvislosti s naší domácí scénou) typičtí a inspirativní. Možná je to jen náhoda, ale ve zpětné rekapitulaci se ukazuje, že ze zařazených autorů zemřeli tři ve věku mladším třiceti let, z toho dva svou vlastní rukou a další, ne o mnoho starší, se k nim později, podobným nevratným způsobem, připojil. Naštěstí tuto smutnou gloriolu mnoho dalších skvělých autorů, publikovaných v tomto čísle, postrádá. Přesto mám pocit, jakoby tato zvláštní statistika o vypjatosti doby a vypjatosti umělců na tuto dobu reagujících také vypovídala.

Během přípravy tohoto čísla jsme se také zamýšleli nad tím, jak období 80. let souvisí s dnešní generací a jak tuto nejmladší tvůrčí scénu zapojit. Ukázalo se, že mnoho mladých autorů používá osmdesátá léta jako prostředek pro své autorské postupy, ať už sebereflexi (mnozí z nich se v té době narodili), nebo apropriaci, citaci, někdy i s dávkou ironického odstupu, nebo také s nostalgií nad ztraceným rájem. Je to jistě paradox, nikdo netouží po návratu nesmyslného totalitního systému, přesto se pocit ztráty některých motivačních hodnot asi objevuje. Tak jako se – od konce poslední světové války – literatura i film dlouho vyrovnávaly ze ztrátou posledního velkého „osudového“ tématu, tak i fotografie ztratila jednu ze svých velkých motivací a zůstala uzavřena sama v sobě a ve svých postmoderních sofistikovaných hrách. „Osmdesátky“, jak jim v redakci důvěrně říkáme, svá velká témata měly.

V příštím čísle Fotografa se vydáme do zcela jiné oblasti. Tématem bude fotografie a film a budeme se věnovat dlouholetým vztahům těchto dvou vzájemně velmi propojených medií.

Pavel Baňka