Téma se pokusíme definovat zprostředka, od hranice mezi kulturou a přírodou, respektive od jejího přepisování, hledání míst překryvu, podivných konstelací, kde se umělé stává přirozeným a přirozené umělým. Ne náhodou se takové konstelace, tyto „modré květiny“ (toto přirovnání používá Walter Benjamin, když mluví o přítomnost bezprostřední reality ve světě filmu) stávají vděčným objektem fotografií. Fotoaparát nám totiž přírodu přibližuje a ve stejné chvíli se jeho prostřednictvím od ní vzdalujeme. Snaha zachytit přírodu objektivem kamery pak může připomínat touhu poznat divokou zvěř jejím umístěním do zoologické zahrady, seznámit se s vzácnými dřevinami jejich vysazením v parku nebo s exotickou květenou návštěvou skleníku botanické zahrady. Přirozenost přírody vystupuje do popředí až ve chvíli, kdy máme zkušenost s opakem – vědomí vlastní nahoty je něco bytostně lidského, jak připomíná Derrida, zvířata jsou nahá, aniž by o tom věděla.

Potřeba návratů k přírodě je nedílně spjata s technologizací našich životů. Kolem nás probíhají nevratné procesy, o kterých rozhoduje okamžitá potřeba namísto dlouhodobé rozvahy. Jak a co o tom vypovídá současné umění, respektive fotografie?

 

Claudiu Cobilanschi

Michal Kern

Simone Nieweg

Asunción Molinos Gordo

Martin & Osa Johnsons

Peter Bartoš

&…