Termín „dokumentární fotografie“ v průběhu 20. století nabýval velmi různých obsahů, můžeme mluvit fotografickém archivu společnosti, o snadno zneužitelném mocenském nástroji, ale i o nástroji rezistence. Jaký smysl může mít v první čtvrtině 21. století? Uplatní se jako důležitý prostředek, jímž se umění může kriticky vztahovat k současnosti i přes snadno zpochybnitelnou věrohodnost fotografického zobrazení? Jaká z možných funkcí fotografického dokumentu, které na sebe v průběhu dějin bral, by mohla být zajímavá pro současné umění? 

„Skutečná dokumentární fotografie ještě neexistuje“, napsala Martha Rosler v jedné ze svých statí a měla tím na mysli stav, kdy sice existuje obrovské množství sociálně angažovaných obrazů, ale společnost je navyklá je vstřebávat jako každodenní dávku zpráv, která vypovídá více o příjemci samém, přibližně ve smyslu „žiji lépe než ti druzí“, než o tom, jak druzí přibližně žijí. Možná, že skutečná dokumentární fotografie opravdu neexistuje. Přesto se chceme zabývat tím, jakým způsobem se v současném vizuálním umění předávají informace o světě kolem nás. Nesnažíme se kategorizovat  jednotlivé žánry a přístupy, jako spíš klást otázku, co se ve své podstatě skrývá pod pojmem dokument. Co jsme jako diváci ochotni přijímat za objektivní, přestože jsme rozumově poučeni o tom, že fotografie není ve své podstatě jakkoliv pravdivým otiskem skutečnosti. A zda vybrané umělecké přístupy skrze svůj subjektivní pohled nepřinášejí podnětnější a autentičtější zprávu o světě.

 

Alfredo Jaar

Trevor Paglen

WassinkLundgren

Adam Broomberg & Oliver Chanarin

Rafał Milach

Taryn Simon

&…