Fotograf Magazine

Vrcholem dramaturgie vídeňské Kunsthalle v roce 2018 byl výstavní projekt Antarktika věnovaný sociologickému jevu „odcizení“, který je významně zastoupen v díle Michelangela Antonioniho, jehož citát o pohybujících se ledovcích celou akci uvedl. Antarktika se zaměřila na fotografii a film jako média disponující zdánlivě privilegovaným vztahem k realitě, ale zároveň demonstrovala, jak široká propast může zet mezi obrazem a jeho skutečným kontextem. Dílo Andrzeje Steinbacha bylo zastoupeno částí jeho cyklu Gesselschaft beginnt mit drei (Společnost začíná třemi) z roku 2017, jehož název odkazuje na esej německého sociologa Ulricha Bröcklinga. Ten tvrdí, že dualita „my“ versus „oni“ byla počínaje postmodernismem narušena třetím prvkem, který „se proměňuje z potížisty v často empatického garanta esteticky vstřebané různorodosti nebo slouží jako výchozí bod pro konkrétní politiku identity“. Výstava Antarktika umístila díla zastoupených autorů do abstraktního, byť poměrně konkrétně ztvárněného prostředí, které připomínalo pustinu nekonečných divokých plání říše ledovců se zasazenými zbytky postindustriálních rozvalin pozdně kapitalistické éry. Tento odkaz na přírodu, kterou většina z nás zná pouze ze superkvalitních fotografií v lesklých časopisech nebo z technicky vysoce propracovaných dokumentárních filmů, má s dílem Andrzeje Steinbacha mnoho společného. Ten k dnes zásadní otázce politiky identity přistupuje většinou prostřednictvím tradičního média fotografického portrétu, realistického zachycení lidského těla zasazeného buď do soukromého, nebo veřejného prostředí. Nicméně výpovědní hodnota těchto obrazů je vysoce nejistá. Zobrazené postavy lze snad identifikovat podle jejich oblečení nebo předmětů, které u sebe mají, ale jejich postavení ve společnosti je neurčité, čímž divák zůstává ve významu ztracen. Tři ženy si v postupných záběrech z jeho cyklu vyměňují šaty, polohy a výrazy tváře. Některé zůstávají viditelné, jiné jsou zatlačeny do pozadí a mimo obraz. Každý pokus o spojení fotografií příběhem nebo pochopení toho, na co se díváme, je odsouzen k neúspěchu. Tyto vysoce stylizované výjevy by mohly být součástí úvodníku módního časopisu, ale na to jsou příliš znepokojivé, takže skutečnost musí být zcela jiná. Architektura výstavy nabízí pohled na něco důvěrně známého, co je ale zároveň nedostupné a silně teatrální, a Steinbachovy fotografie si pohrávají s velmi podobným přístupem. Zdánlivě zastaralý koncept odcizení nachází pro naši postpravdivou dobu novou naléhavost a stává se stejně aktuálním jako v době, kdy Monica Vitti procházela prázdnými ulicemi čerstvě postavených italských měst během ekonomického zázraku 60. let 20. století.

Jen Kratochvil