Fotograf Magazine

„Nechtěl jsem jít do džungle a snažit se podávat nějaké zprávy jako to dělají etnografové o jiných kulturách. Místo toho jsem tento pohled převrátil a podíval se na dědictví mé vlastní kultury,“ říká Christoph Keller. Kultura a umění podle něj nepracuje jen s obrazy, ale i s obrazotvorností, dodává Keller, jak se dostal k práci s hypnózou.

Ve videofilmu z roku 1999 nazvaném jednoduše Filmy ze Stössensee, vidíme zepředu mechanicky se pohybující nahou postavu muže. Přestože film je zdigitalizovaným 16mm, a tedy nemá zvukovou stopu a velká část políček filmu je poškozená, jako by se muž pohyboval podle nějakých instrukcí. Jedná se o materiál nalezený v 90. letech v jezeře Stossensee nedaleko Berlína hrajícími si dětmi, který je pravděpodobně dokumentací nacistických pokusů s hypnózou. Již zde se objevují tři základní pozice, na kterých Keller dále staví svoji práci – nalezený materiál, kterým může být i teorie či myšlenka, zpracovaný jakoby věděckým experimentem s výslednou velmi působivou formou.

Odtud implantace jakéhosi mytična s onou skořápkou pravdivosti, které nabývá věděcký experiment před kamerou. V screenshotu videa S komentářem / bez komentáře (Verbal / Nonverbal) z roku 2010, které se stalo jakýmsi logem Kellerovy práce, vidíme dvě mladé ženy. Neutrální pozadí, vkusný, ale nevyzývavý způsob jejich oblečení, stejně jako křesla s područkami asociují prostředí televizního studia. Obě účinkující však mají krví nalité obličeje a vybuchují záchvaty smíchu. Právě se totiž nadechly z balónku s rajským plynem. Podobně je tomu s ostatními účastníky experimentu, rysy se uvolňují, v očích se objevuje vzrušení, i přes všechny pokusy o sebekontrolu vždy následuje orgastický výbuch. Ego se vytrácí právě tam, kde ho nacházíme nejčastěji – před čočkou kamery.

Na stejném principu pracuje i Deux Ciex z roku 2007. Zrnitý obraz ukazuje dva třesoucí se muže v transu sedící na zemi před menhirem v jakémsi lese. Do obrazu však zasahuje ruka s diktafonem a části těl dalších vědeckých pozorovatelů. Video působí až hrůzostrašně právě díky civilnímu oblečení a městské vizáži mumlajících, šedivým vlasům a měnícím se hlasům, stejně jako špatné kvalitě natočeného materiálu. Potkávají se zde dva velké objevy, ale i problémy 20. století – chladná věda dokumentuje temné stránky psychoanalytického podvědomí.

Sám Keller hypnózou v rámci svých projektů prošel a i sám hypnotizoval. Není to podle jeho vlastních slov nic hrozného, ale spíše něco, co se může naučit každý. V projektu Návštěva imaginárního muzea ve stavu hypnózy umělec vypráví, co vidí v imaginárním muzeu, do kterého jej přivedl profesionální hypnotizér. Nejedná se tentokrát o experiment nacistů ani o asociace jakési sekty. Znepokojující je zde ale opět ono napětí mezi tím, co se ve skutečnosti odehrávalo a co bylo možno na film zachytit. „V mnoha etnografických filmech z 60. a 70. let vše, co má být natočeno, konkrétně magie nebo co šaman dělá – cestuje do podsvětí, mluví s duchy nebo se dostává do extatického stavu a stoupá po stromě života –, vlastně filmovatelné není,“ řekl v roce 2003 Keller v rozhovoru u příležitosti výstavy ve Sprengel Museum v Hannoveru.

Hysterii a trans jakožto stavy bez subjekt-objektového rozměru moderní společnost, založená na individualitě jednotlivce s konzistentní identitou v čase, potlačila. Keller se nezabývá tím, jestli je tomu z důvodu nutné společenské kontroly či jakou roli hrál trans v archaických společnostech. Spíše nás konfrontuje se zakořeněným strachem. Důležitá však není samotná hypnóza, ale právě ono napětí mezi tím, co zhypnotizovaný prožívá a co zachytila čočka kamery.

Michal Novotný