Fotograf Magazine

Dopisy z pandemické doby

Nepředvídatelný vývoj pandemie covid-19 podnítil v řadě kulturních institucí digitální revoluci, jež však ve většině případů nepřekročila koncepci předpandemického výstavního programu. Projekt CC: World, jejž inicioval berlínský Haus der Kulturen der Welt, je v tomto ohledu výjimečný, neboť přímo reaguje na aktuální realitu globální pandemické krize. Kurátoři projektu vyzvali současné umělkyně, teoretiky a kolektivy, aby formou digitálních dopisů zachytili existenční výzvy způsobené či prohloubené probíhající pandemií. Ta není reflektována jako výhradní příčina krizových situací, ale spíše jako katalyzátor, který umocnil stávající ekonomické nerovnosti a sociální nespravedlnosti, ale také dal vzniknout novým vazbám a projevům solidarity.

Dopisy participujících autorů a autorek jsou zveřejněny na jednostránkovém rolovacím webu a odlišeny barevnými pře- chody, jejichž odstín určují meteorologická data z oblastí, kde autoři působí. Barevná škála rámující příspěvky tak nejčastěji reprezentuje klima v Berlíně, Londýně a v různých městech Spojených států – z nezápadních lokací je zastoupeno například Kapské Město, Tchaj-wan, Rio de Janeiro či Káhira. Geografické zaměření projektu budí z východoevropské perspektivy rozpaky, neboť navzdory své proklamované světovosti (a reálné geografické blízkosti HKW) opomíjí polská protestní hnutí za práva žen či dlouhotrvající běloruské protesty za svobodné volby. Brutální zásahy ze strany státního represivního aparátu, eskalování policejního sledování či potlačování občanských nepokojů ve jménu pandemických opatření tak projekt diskutuje především ve vztahu k hnutí Black Lives Matter.

Vedle explicitně politických příspěvků, jakými jsou například text filozofů Marie Chehonadskih a Andrése Saenze de Sicilii či rozhovor socioložky Ruhy Benjamin a teoretika Davida Theo Goldberga, projekt představuje řadu prací, které se k současné situaci vztahují skrze performativní, hudební či vizuální formy. Nejsugestivněji tyto formy kombinují videoklipy choreografky Meg Stuart a její skupiny Damaged Goods, inscenované v opuštěných  prostorách HKW. Sólové etudy jednotlivých tanečníků se prolínají s pokusy o navázání vzájemného spojení na pozadí abstrahované architektury, jež v důsledku pandemických opatření nemůže plnit svou původní funkci, podobně jako jsou sociální těla nucena hledat nové způsoby interakce a existence v prostoru. Zkušenost s dezorientací v prostoru tematizuje ve své eseji také filmařka Hito Steyerl, když popisuje současnou situaci metaforou volného pádu. Perspektiva jednotlivce se podle Steyerl stává reálnou až skrze zprostředkované svědectví třetích osob, namísto abychom se přímo oslovili navzájem.

Představu univerzální zkušenosti pandemie konstruované médii či pouhou observací zpochybňuje také kulturní teoretička Peggy Piesche, jejíž text apeluje na reprezentaci a zlepšení situace těch, kteří čelí izolaci, nemoci a ekonomické krizi ze znevýhodněných pozic. Rozmanitost dopisů z pandemické doby však ukazuje, že představa univerzální zkušenosti nemusí mít za následek pouze přehlížení odlišných existenčních podmínek, ale může se stát východiskem pro vzájemnou empatii a solidaritu na základě sdílení emocí třeba tak, jako to činí hudební skladba Fatimy al Qadiri evokující pocity melancholie ze ztráty starého s příslibem budování nového.

Markéta Jonášová

#38 smrt, když si pomyslíš

150 

Skladem