Fotograf Magazine

Opět se s novým číslem časopisu nabízí otázka, jestli za to všechna ta
podhodnocená práce ne-práce stála? Kolikrát nás napadlo, že vhodný
přístup k tématu „ne-práce“ by byl neudělat nic. Slabší povahy prominou,
ale prostě utopisticky uposlechnout pobídky představitele Situacionistické
internacionály Guye Deborda anebo také starého táty loupežníka z pohádky
Lotrando a Zubejda a nikdy nepracovat. Ale co je pro nás, pracovníky na
volné noze v kultuře, ještě práce a co už není? Jak se liší zahálka a efektivně
využitý volný čas a jak rozeznat prokrastinaci, která je produktivní? Jak to, že
nás název výstavy napadne ráno ve sprše nebo v noci ve snu?

Víme, co je to práce, stejně tak jako máme představu o tom, co může být
zábava, ale rozpětí tohoto kontrastu ukazuje, že celý vztah je komplikovanější.
Nakolik může být práce zábavná a naopak zábava pracná? Kdy dochází
k prolnutí obojího tak, že jedno od druhého lze stěží rozeznat? Vyplývá z toho,
že práce, na kterou je již od dob prvobytně pospolné společnosti kladen
primární důraz na rozdíl od kočovného způsobu života sběračsko-lovecké
společnosti, by měla být přijímána jako to první a zábava až jako druhotné
lákadlo systému, který tvrdí, že ideální práce je současně zábavou?

Intenzivně už mnoho let prožíváme přechod od postindustriální
společnosti ke společnosti informační, kdy tato zásadní civilizační proměna
rozevírá nůžky mezi běžným výrobním procesem a zvětšujícím se sektorem
služeb, který v podstatě stojí na virtuální reprezentaci čehokoliv. Obecně
vzato náplní takové práce je předávání informací, což digitální společnost
vede k prolnutí volného a pracovního času v takové míře, že externisti na
volné noze, kterých v rámci globalizace rapidně přibývá, už dávno netuší,
kdy pracují a kdy nikoliv.

Ve vydání věnovaném ne-práci nás zajímalo ohledávat hranici, onu
pomlčku, mezi volnem a prací. Na různých pomezích se pohybuje i tvorba
umělců a umělkyň uvedených v tomto 32. čísle. Jejich výběr je v malé
míře průsečíkem umělkyň a umělců zastoupených na 8. ročníku Fotograf
Festivalu (více v příloze na straně 111), což je i případ původem americké
umělkyně Jennifer Lyn Morone, jejíž rozhovor vedený s Terezou Jindrovou
přivádí k zamyšlení nad možnostmi kapitalizace sebe sama jakožto vzdoru
proti zneužívání osobních dat, na kterých profituje současný systém.
Příznačně hraniční je i text Benjamina Buchloha, teoretika a historika
umění období především 2. poloviny 20. století, který se skrze práci Allana Sekuly zabývá otázkami proměnlivosti fotografie v závislosti na kontextu
jejího čtení. Samotný název Bucholohova textu je nepřímým odkazem na
Sekulův text Photography Between Labour and Capital, což podtrhuje
Sekulovo rozkročení mezi fotografickou praxí a teorií umění. Buchloh se
rovněž domnívá, že kritický podtext umění (jako v případě Sekulových
fotografických sérií) není mnohdy rozpoznán z politických důvodů.
Zůstáváme i dnes slepí vůči dobovým příznakům směřování společnosti?
Nebo jsme jen paralyzováni běžností bez síly jí vzdorovat?

„Kuriozity kancelářské každodennosti“, jak píší německé kurátorky
Elisabeth Pichler a Lena von Geyso, zkoumal svým objektivem a ostrým
bleskem Lars Tunbjörk. Jeho pokroucení rutinní každodennosti a zveličení
běžnosti se jeví jako intenzivní práce na jakési anti-práci. Stejně jako většina
umělkyň a umělců v aktuálním čísle propojuje i on pomyslnou soukromou
a veřejnou sféru v jedno. Osobní je politické, konstatuje skrze tvorbu Carrie
Mae Weems Natálie Drtinová a dodává, že „osobní vztahy, emoce, láska,
rodina – to vše jsou naprosto zásadní konstanty v životě, neoddělitelné od
záležitostí politických”. Onošenou všednost tenisek skládá do politického
vyjádření a fotografuje José Antonio Hernández-Diez, jehož soustavy bot
vytvářející jména politických osobností a filozofů balancují mezi popovou
hravostí a vážností dlouho rozvažovaného sdělení.

Zatímco mnohé práce a především texty se vracejí do historie za
účelem vysvětlení fenoménů, jejichž jsme svědky v současnosti, práce
autorů, jako jsou Daniela a Linda Dostálkovy, Shawn Maximo nebo
Agnieszka Polska, vidí budoucnost již v přítomnosti. Díky možnosti práce
s novými technologiemi ve videu nebo 3D vizualizacích rozšiřují oblast
běžnosti za její časové i prostorové hranice. Nejenže mísí design a volné
umění, slučují i práce, respektive role umělců a designérů – architektů
budoucnosti. Zda to bude budoucnost odkázaná na pravidla korporátního
prostředí, tak jak je v uměleckém provozu simuluje Céline Berger nebo
Danilo Correale, či se přeci jen společenský diskurz přenese na požadavek
péče o druhé, jak jej formulují Jirka Skála nebo Martina Mullaney,
zůstává otevřenou otázkou. Práce jednotlivých tvůrců v čísle o ne-práci
mohou sloužit jako vizuální návody na volby nových strategií a zatím
nevyzkoušených cest mimo rozpínající se svět imateriální práce.

Tereza Rudolf, Markéta Kinterová