Fotograf Magazine

Fotografie jako médium má oproti jiným uměleckým disciplínám mnohá
specifika. Kromě největšího masového užití ve veřejném prostoru a privátní sféře má i svéráznou pozici ve světě umění. V posledních deseti, dvaceti letech se objevilo mnoho fotografických festivalů, a to nepoměrně k sochařským, malířským nebo videoartovým přehlídkám. Polská fotografie má v kontextu střední Evropy silnou pozici, a možná i proto se zde pořádá festivalů hned několik. Svůj sedmý ročník zahájil Měsíc fotografie v Krakově, osm let je starý lodžský Festival fotografie a třetím rokem funguje varšavský Festival umělecké fotografie. Letos se koordinace ze strany pořadatelů příliš nevydařila: hlavní vernisážové dny se v Krakově a v Lodži překrývaly a téma festivalu – česká fotografie – bylo v hlavním městě a v Krakově totožné.

Zatímco u varšavského festivalu se v české sekci můžeme setkat
s několika projekty kurátorů Vladimíra Birguse, Jana Mlčocha, Aleše Kuneše, Tomáše Pospěcha a dalších (výstavy Akt v české fotografii 1960 – 2000, Česká fotografická avantgarda, Mladé české fotografky, Fotografie studentů ITF, Jindřich Štreit 1965-2005, Vladimír Birgus), v Krakově probíhají samostatné výstavy Jiřího Davida (Dotkni se mojí hlavy, kurátor Matin Dostál), Viktora Koláře (Ostrava, kurátor Tomáš Pospěch), Miroslava Tichého (Varianty stylu, kurátor Pavel Vančát) nebo kurátorská výstava Karla Císaře Libovolný okamžik (Zbyněk Baladrán, Lukáš Jasanský a Martin Polák, Jiří Kovanda, Ján Mančuška, Markéta Othová, Michal Pěchouček, Václav Stratil). Již výčet jmen naznačuje různé možnosti nahlížení na identitu české fotografie a souvisí nepřímo i s pomyslným rozpolcením české scény na „fotografy“ a „fotografující umělce“.

Fotofestival v Lodži se na rozdíl od krakovského soustředí převážně na výstavy současných autorů, důležitou složkou je také soutěžní část Grand Prix. V rámci projektu EU je zde prezentována putovní expozice Tickle Attack kurátorů z Rakouska, Itálie, Holandska a Polska, která tematizuje ironii, karikaturu, absurdnost a smích v současné západní společnosti. Mezi zastoupenými autory se objevili: Martin Kollár, G.R.A.M. (Gunther Holler-Schuster, Martin Behr), Rafał Milach, Paula Muhrová, Piero Steinle, Lilly McElroyová, Andrea Stultiensová nebo Kateřina Držková a Barbora Kleinhamplová. Dále zde byla výstava skupiny Lodz Kalisky Ať muži chcípnou – jejich typická forma montážních fotografií tu nesla téma ženské práce. Výstava Fotoplastykon byla věnována přesahům fotografie do jiných médií, nicméně široké vymezení způsobilo vágnost sdělení a nesourodost jinak zajímavých děl. Speciálním hostem bylo Maďarsko; tři expozice věnované maďarské fotografii měly většinou neprofesionální charakter, pozitivně do popředí vystupovaly práce
Gábora Ariona Kudásze, který svébytně fotografuje městské parky. Menší výstavy organizované po městě v různých institucích měly poměrně kolísavou kvalitu, na rozdíl od krakovské části Off Festival, která se snaží soustředit
na osobitý projev mladých autorů, se jejich zaměření ubíralo spíše k reklamní
a užité fotografii.

Obsah Měsíce fotografie v Krakově rozdělili jeho organizátoři (Tomasz Gutkowski, Karol Hordziej, Piotr Lelek) na dvě velká témata: zpracovávání paměti a česká fotografie. V rámci první části byli představeni klasici světové fotografie (Weegee – obsáhlá expozice v Národním muzeu, Arnold Odermatt – výstava Karambolage, Witkacy – výstava Psychoholizm), kteří se určitým úhlem pohledu dotýkají tématu rekonstruování či pozorování minulosti. Weegee jako reportážní fotograf černé kroniky se díky svému svéráznému pohledu stal zásadní postavou historie fotografie, jeho neúprosný blesk odhaloval temné
stránky New Yorku ve třicátých a čtyřicátých letech. Arnold Odermatt začínal svoji profesní kariéru jako dopravní policista a postupem času vytvořil rozsáhlé dílo zachycující automobilové nehody v padesátých až sedmdesátých letech ve Švýcarsku. Z tragických situací autor postupně eliminoval osoby, děj i neštěstí, zbyl pouze design poškrábané zprohýbané karoserie uprostřed romantizujících krajinných scenérií.

Dále krakovský festival uvedl obsáhlou, pečlivě připravenou výstavu
Archivum centralne (Ústřední archiv, kurátoři Karol Hordziej, Piotr Lelek, Wojtek Nowicki, Łukasz Trzciński) v objektu bývalé továrny z konce devatenáctého století, která zahrnovala především fotografie z archivů. Sekci Nein, Onkel, snímky z té druhé fronty 1938-1945 tvořily fotografie nacistických důstojníků
a jejich trávení volného času, další oddíly se soustředily na snímky tajné policie socialistického režimu, fotografie předmětů zabavených Židům během války či na další příbuzná témata. Většina z vystavených fotografií měla původně neuměleckou ambici, šlo spíše o stopy kolektivní paměti. Tyto záznamy mapují skryté obsese, způsoby sledování podezřelých osob nebo zcela objektivní sbírku dokumentace rozměrů a tvarů rostlin.

Libovolný okamžik se jmenovala výstava Karla Císaře v galerijním prostoru
Bunkr. Využil čistý jemně členitý prostor k polemice s chápáním fotografie
jako dokonalého zobrazení reality obsažené v jednom snímku. Fotografická sekvence byla kurátorem interpretována jako prostředek k vyjádření neuchopitelnosti okamžiku a složitého charakteru fotografického obrazu. Dlouhá statická kolona jednotlivých aut Hyundai Lukáše Jasanského a Martina Poláka, série pěti fotografií Markéty Othové, v nichž ten nejvýmluvnější okamžik není vyfotografovaný, a prázdné promítající se diapozitivy, archivní analogové fotografie vyhledané Zbyňkem Baladránem jako příklady „pojistky snímku“, nebo v českém prostředí dů věrně známá instalace z negativů Jána Mančušky Ten druhý jsou skepticky vyznívajícími komentáři k proměnám fotografického média v současnosti. Vladimír Birgus napsal v roce 1978 článek Nerozhodující
okamžik1, který ukazoval tehdejší novou cestu dokumentární fotografie
stojící v opozici k reportážnímu způsobu vidění používaném v dokumentu.
Karel Císař na teorii Cartiera Bressona reaguje jiným způsobem, ptá se
po možnostech fotografického média samotného.

Miroslava Tichého, legendarizovaného autora z českého prostředí,
představil kurátor Pavel Vančát v galerii Dominik Art Projects. Jak již v názvu výstavy Varianty stylu naznačuje, bylo nyní jeho záměrem ukotvit dílo Tichého
do společenského klimatu, v němž začínal tvořit, a ukázat styčné body
a rozchody s pozdním modernismem padesátých let. Vystavené obrazy Vladimíra Vašíčka, Richarda Fremunda nebo vlastní kresby a malby Tichého mají naznačovat nefotografický rozměr Tichého díla a jeho kořeny.

Výstava Viktora Koláře se nacházela v místě bývalé židovské synagogy,
dnešní Galerii Starmach. Tento autor fotografuje celý život obsáhlý metaforický esej o městě Ostravě, které je součástí jeho existence. Snímky vytváří
v místnosti kontinuální, místy jemně nahuštěný příběh, který vzniká již přes čtyři desítky let. Oproti retrospektivní struktuře Kolářovy výstavy uchopil Martin Dostál výběr z prací Jiřího Davida jako asociační řetězec protínající část jeho fotografické tvorby (cykly Bez soucitu, Skryté podoby, Moji rukojmí, Byt Sacharova, Továrna bez oken), umístil zde i díla na fotografie navazující.
Mnoho dalších výstav i vysoká návštěvnost, stejně tak jako aktivní účast návštěvníků na diskuzích, přednáškách a projekcích utvrzovaly v dojmu,
že fotografické médium je pro polskou veřejnost poutavou a srozumitelnou podívanou. Polské festivaly ukazují různé polohy nazírání na fotografii, ten krakovský je v projevu i ve struktuře východisek nejkompaktnější.

Markéta Kubačáková