Fotograf Magazine

Idoly modelované muži

 

I.

Čím to, že snímky svlečených postav vypadají tak často jako kýč, čili „líbivý obraz bez uměleckého posvěcení“? [ref]Váša P, Trávníček F. Slovník jazyka českého. Praha: Fr. Borový 1941: 789.[/ref] To byla původně jediná sledovaná otázka. Vždyť nezvládnutými fotografiemi nahoty si poškodili renomé i umělci v jiných žánrech nezpochybňovaní. Při psaní mi ale docházelo, jak bezvýchodným hlediskem je obracet se pro odpověď výhradně k žánru aktu s doménou estetiky.

 

II.

Jeden z rozběhů úvah o ženství utvářeném muži nabídla výstava stříbřitých daguerrotypií ve Vídni – Inkunabeln einer neuen Zeit. Kontrapozice dívčího aktu s téměř zrcadlovou figurou v podobě sochy Hanse Gassera ukázala, že žádná gypsová napodobenina nemůže znázornit stud tak úplně, jak prostoupí modelku v momentě, kdy si uvědomí, že na ni budou stát před vitrínou fronty: naoko působí jakožto konkrétní bytost, i když ji osobně neznáme. Autor lehce roztřeseného aktu z roku 1849, Félix Jacques Antoine Moulin, si nenajímal výhradně otrlé pozérky. Zaklínal do mědi a stříbra i manželku s dcerou: do dvou let od okamžiku, na nějž jsem se na podzim 2006 do Albertiny vypravil, měl být za zobrazování obnaženého ženství skandalizován francouzským soudním dvorem… A já dvakrát prolistoval katalog, než jsem uvěřil, že v něm Moulinovo résumé lidství chybí…

Fotografie je technikou, která většinu diváků přiměje zapomenout na to, jak je obraz udělán. Zvláště pak, je-li naturalizmus fotografovým záměrem. V malbách, rytinách a kresbách pohlížíme nejen na motiv, ale také na práci autora, jehož energii zachovávají – ba manifestují – stopy tvůrčího procesu. Technický obraz je naopak snadno zahladí. Zatímco diletantské malby a kresby okouzlí zřídkakdy, technické obrazy oslňují i tehdy, nepatří-li do dějin umění.

Profesor toxikologie Jiří Patočka: „Biochemické pochody, které se odehrávají v mozku při pohledu na fotografii milované osoby, silně připomínají mozkovou činnost lidí pod vlivem kokainu. Zdá se, že oxytocin pracuje ve spojení s přirozenými tělesnými opiáty, endorfiny. Oxytocin vyvolává puzení k vytváření sociálních vazeb, zatímco opiáty zajišťují hřejivý pocit, který zakoušíme v blízkosti milovaných osob. Všechny uvedené látky jsou vlastně přirozené drogy.“[ref]Patočka J. Jak funguje chemie v těle a drogy v přírodě. MF Dnes 12. 5. 2007; 18/110: C10.[/ref] Odtud tradovaný ďábelský původ fotografie a filmu.

 

III.

Dohody teoretiků o tom, co je uměním, vynález fotografie předcházely. Euroamerické akty vznikají v prostředí silně poznamenaném křesťanstvím: ještě v 21. století pociťují potřebu rouhačství i někteří ateisté. Jenže obnažování tabu není samo o sobě kýženým posvěcením, a pokud je vydáváno za umění, stává se – byť třeba nelíbivým – kýčem. Nedělám si iluze o představitelích jiných kultur (Nobuyoshi Araki, Kishin Shinoyama nebo Noritoshi Hirakawa jsou považováni za kýčaře nejedním Japoncem), jenže mechanizmus jejich poklesků vůči tamní kultuře je mi vzdálený. Na druhé straně jsme všichni programováni více biologickou podstatou než růzností civilizací. I proto jsou fotografové, kteří se hodlají počítat k umělcům, motivováni přetavovat skutečnost předlohy v oduševnělý obraz. K idealizaci se ovšem nezdá médium fotografie svou technologií vhodné. Dokonce i kolorování, které dnes zaujme naivizmem, chtělo kdysi odkazovat k světu přirozených barev; stylizace motivu podle představ rajské idyly měla tvůrci zajistit alibi nejen na mravnostním úřadě, nýbrž také odbourat zábrany pokrytečtějších adresátů: před okušením ze stromu poznání přece nebylo studu. Z vnějšku přidanými atributy se simulovaly výjevy, na něž bylo publikum zvyklé z obrazáren.

Od starořeckých Múz zdědili fotografové devatero. Volbu atributů rozvolnili do té míry, že v jejich řemeslné redakci nelze mnohé identifikovat. Předznamenává to bulvarizaci sdělovacích prostředků.:: Jakkoli přirozeně se vinou oslavy mateřství a vzývání jeho předpokladu různými kulturami od nepaměti (a historie vizuality by byla bez jejich proměnlivé modelace jalová), přece se ortodoxní představitelé náboženských nauk a různých odvozených ideologií neztotožnili s přímočarostí doličných. Technické obrazy pro ně zjevovaly tělesnost příliš naturalisticky. Byla zakrývána trikoty (pokud možno přiléhavými, aby se kontraproduktivně neztratila), anebo retušována. Ani to ale nemuselo stačit. Koncem 20. let 20. století zachytili američtí celníci v Seattlu neretušované Drtikolovy akty a hrozili jejich roztrháním z moci úřední (k čemuž nakonec nepřistoupili). [ref]Birgus V., Braný A. František Drtikol. Praha: Odeon 1988: 28. [/ref]

Neprostupné zábrany obcházelo nevinně se tvářící fotografování „na památku“. Popularizace podobenek je obvykle vykládána zjednodušováním techniky: rukodělnost malířských miniatur vytlačila automatizace fotografování, přinášející postupné zlevňování – až si nakonec zvěčnění obstaráváme sami… Praktičnost média je věru důležitým činitelem, dobrodružstvím je ale hlavně překonávání dobových mezí myšlení.:: Závdavkem je již legenda o Veroničině roušce. Vždyť Veronika měla na svahu Golgoty získat otisk Kristovy tváře rovnou trojmo: látka „roušky“ totiž byla složená. Inu, pak jsme u momentu, v němž si adresát přestává zakládat na unikátnosti obrazu a začíná lpět na autenticitě…

Nebyla to „osuška, která se hází do boxerského ringu, ale sudarium, do něhož Kristův pot (tedy latinsky sudor) smíšený s krví měl otisknout rysy tváře“, odepsal mi kritik Michal Janata, sotva si přečetl esej zmiňující souvislosti ontologie obrazu s projevem Veroničiny účasti. [ref]Moucha J. Zážitek arény. Bratislava: Fotofo 2004. [/ref]

Trojjedinost Veroničiny relikvie se každopádně vymyká starozákonnímu Desateru v pozoruhodném bodě: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ [ref]Exodus (20, 4)[/ref]

 

IV.

Byl-li roku 1903 z iniciativy Františky Plamínkové založen Ženský klub český, soustředěný ke kulturnímu a politickému rozvoji společnosti, pohleďme na portrét dámy z této časové vrstvy – ukázku z dílny neobyčejně plodného fotografa Františka Krátkého. Jmenovanému klasikovi šlo jednoznačně o adoraci modelky, tedy o jeden z odvěkých principů zpodobení. Za třicet let pročesávání antikvariátů, nabízejících rozptyl fotografií z pozůstalostí, nenarazil jsem na jinou symbolizaci aureoly pravoúhlým obrazcem, zatímco oválů vepsaných do snímků figuruje ve stejné úloze bezpočet.

Pózující dáma se nápadně podobala Bohumile Bloudilové, která se u Františka Krátkého v Kolíně vyučila. Zjara 1906 si otevřela ve stejném městě vlastní ateliér: oč menší je Kolín oproti nedaleké Praze, tím úctyhodnější byl její úspěch v konkurenci s živnostmi kolegů.

Ve 20. letech minulého století se emancipační hnutí žen rozvíjelo bouřlivěji. Evropští muži osvědčili ve vleklé válce určitou míru postradatelnosti. O potomstvo se jim zatím staraly ženy – čím déle, tím více samostatné. Přežily i ukrutné vykořisťování zázemí ve prospěch nasycení branců odvelených na fronty. Kdo se vrátil, přišel do jiného světa.

Euroamerické ženy 20. let odkládají prudérní ošacení. O třetinu zkracují sukně a na plovárny vstupují v úborech, které je nehrozí stahovat pod hladinu krajkovím minulosti. A ve sportovním se nechají vídat stále častěji. Výjev s modelkou Milčou Mayerovou je ohlédnutím za moderní inscenací tance a poetizací kreativity, jejímž středobodem měla zůstat žena – tentokrát v režii Karla Teiga.

Skrytou erotiku secese vystřídala stylizace realizmu… Co však přetrvává, je extremizmus mužského bájení o dvojroli matky-světice, pracovité ochránkyni rodinného krbu, a o necudném objektu sexuálního povyražení.

Aby byl obohacen obraz ženství, což znamená také jeho výklad, musel být pochopen sociálně a ještě k tomu kriticky. Žánrové obrázkářství sice přetrvává podnes, avšak formální estetizace se při konfrontaci s neiluzorním pohledem na společenské stavy významově propadla. Jmenovitě v době světových válek a za hospodářské krize 30. let.

 

V.

V evropských kulturách zasažených socialistickým realizmem chtěla teorie ještě poměrně nedávno určovat, co a jak tvořit. Nevyhnutelně docházelo k sváru moci s bezprostředností (což není minulost nejen v komunistických totalitách).

V žánru aktu se rozpory projevovaly obzvláště bizarně. Akt nebyl zpočátku vůbec tolerován. Žánr jaksi zůstával vzdálen od věci, o níž teoretikům sorely především běželo: „je to umění komunisticky stranické, jež uvědoměle bojuje za vítězství komunismu“. [ref]Šabouk S. (ed). Encyklopedie světového malířství. Praha: Academia 1975: 329. [/ref] V rozvinutých zemích střední Evropy s bohatou avantgardní tradicí nebyla možná úplná žánrová sterilizace. Potlačení však zastaly vyvlastnění a monopolizace polygrafického průmyslu, cenzura výstavních síní a dohled nad tvorbou prostřednictvím uměleckých svazů. Fotografovaná tělesnost se přestrojila za údernictví a sport.

V českých zemích se až do konce komunistické nadvlády drželo sešněrovávání všeho možného. Vedoucí redaktoři a redaktorky – vesměs příslušníci vládnoucí strany, často dosazení v čistkách po zdecimovaném Pražském jaru – maskovali v periodicích 70. a 80. let, že začala jiná epocha. Zatímco květinová generace se vyhýbala holičům a raději si z Indie vozila uvolněné etnické modely z vlídné bavlny, psychedelizm se prodral z podvědomí i do šatníků euroamerické konfekce. Frčely afroúčesy a vedle krátkých sukní vyrukovaly kalhotové kostýmy ze 100% terylénu. Dívky chodily bez podprsenek i po českých ulicích, jenže jakmile se fotografovala móda, musely předstírat, že nedají bez zbytků korzetu ani ránu.

Rozumí se, že na tomto místě nelze nevzpomenout Jana Saudka, jednoho z tehdejších rebelů. S citem pro paradox prohlásil (o Marii č. 142 z roku 1974): „Žádná holka si nebude v zubech držet blůzu, aby poodhalila ňadra. Udělal jsem to a ono to funguje.“ [ref]Fryšarová R. Jan Saudek. Foto Video 1999; 6: 8.[/ref]

 

VI.

Ani nepozornému čtenáři jistě neušlo, že stranou úvah zůstává krása podléhající při různých soutěžích kompromisům stádně uvažujících porotců. Všechny ty královny pódií jsou si až příliš podobné… Snad se dá říci plakátově podobné… Jde o variaci na pokleslý akademizmus. Pokusy zavděčit se předhozením idolu co nejširšímu okruhu spotřebitelů jsou v beznadějné službě masážím veřejného mínění více než trapné.:: I proto se musely svého portrétu chopit samy tvůrkyně. To je ovšem obzvláště heroická kapitola demokratizace umění. Zprvu poskytovala ponejvíce doklady, kterak se mužský ideál užitečnosti žen ujal i mezi ženami. Jak jinak, chtěly-li se prosadit v mužském oboru… Jako příklad obratu lze uvést autorku nahlížející současné společenské pořádky značně kriticky – dokumentaristku Danu Kyndrovou. Knihou Žena mezi vdechnutím a vydechnutím (Woman Between Inhaling and Exhaling, 2002) zachytila proces identifikace s ženskou rolí od projevů útlého věku, kdy si děti ve svých hrách představují dospělost. Načež album v mnoha variantách rozkrývá, co obnáší produktivní věk. Zpravidla běží o vyčerpávající práci – ať už ženy zapadly mezi bílé límečky anebo zvládají dělnické profese (třeba popravčí drůbeže mezi háky masokombinátu). Záslužnou pozornost věnovala Kyndrová sexualitě: bytosti na snímcích defilují jako předměty různých záměrů (přebory krásy, erotické festivaly, striptýz), případně se alespoň nechávají upravit v kadeřnických salónech, aby zaujaly své protějšky, porodily a celý běh se mohl opakovat. Z reprodukce je patrné, že Kyndrovou také zajímá, jak to vypadá, když se ženy rozhodnou muže napodobit.

 

VII.

Tady spatřuji odpověď na úvodem předestřenou otázku. Muži zobrazují ženy jednoduše tak, jak je chtějí vidět. Nejenom prizmatem idealizace, nýbrž i naturalizmem pornografie se míjejí se skutečností. S plností reálného ženství si vlastně nevědí rady. Proto jejich vize stárnou tak rychle, jak se mění vkus. Týká se to i značné části produkce nadčasovějších autorů. Tak třeba optický klam u Františka Drtikola vzniká tím, že bývá opakovaně zpřístupňována méně stárnoucí část jeho odkazu. Rovněž profesionálové v jiných specializacích, než je akt, selhávají tam, kde postrádají jistotu (což napovídají už názvy artefaktů). Patřičné hledisko ale nezaručí ani tak zkušenost, jako spíše náročnost: pakliže autor nepostrádá výtvarný talent anebo inspirované myšlení, nezveřejní přece pochybné tvůrčí pokusy.

Fotografií minulého století se táhl spor mezi hrou na umění a na pravdu. Vidí-li kdo dnes v dokumentu umění, pak to signalizuje alespoň částečnou proměnu vnímání. Připravila ji – a možná také prosadila – zkušenost s dokumentárními filmy, výrazně odlišná od dojmů z televizního zpravodajství či z hrané kinematografie, produkující idoly.

Dokumentarizmus docílil završení souboje s fotografickým a filmovým zastíráním panující skutečnosti jejím krášlením. To znamená, že Mukařovského strukturalistická definice estetické funkce přestala být mezí, rozhodující, kde umění začíná a kde končí. Dokumentaristé tudíž proti teorii klasického umění prosadili ten nejpřekvapivější – protože nehledaný – zvrat.

Muži zůstávají autory většiny tvorby tištěné v nejrůzněji koncipovaných svazcích dějin fotografie. Od starodávných snímků přetrvala jejich pozice až k realizacím soudobým. To kopíruje i obrazová součást tohoto článku. Příklady z historie české kultury nepostrádají obecnější platnost. Pokud znak nesplývá s předmětem, jehož stínem se zdá, může vypovídat i o autorském subjektu. Někdy zapadá, které z reprodukovaných záběrů byly inscenovány pro fotografování, a které sehrál rovnou života běh. Momentka Tibora Hontyho Padl v posledních vteřinách války. Pohřeb plukovníka Georgije Sacharova před Rudolfinem, Praha, 10. 5. 1945 jako by byla smyšlenkou. Patetičtěji by se sotva dala sehrát, byť by měl fotograf k ruce štáb velkofilmu. [ref]Moucha J. Déja vu. Fotograf 2005; 4/5: 106. [/ref]  Jistá anomálie socialistického realizmu má paralelu s nacionálním realizmem hitlerovského Německa. Student Akademie výtvarných umění v Praze sochař Jan Koblasa označil za místo dostaveníčka těchto – i vzájemně – odporných tendencí „území kýče“. [ref]Koblasa J. Záznamy z let padesátých a šedesátých. Brno: Vetus via 2002: 67.[/ref]

I když od druhé světové války nepřetržitě narůstal počet fotografek, přece se dlouho vyrovnávaly se setrvačností představ robustnějšího pokolení o takzvaně křehčí polovině lidstva. Nicméně vize, které rozšířili o něžných tvořitelkách světa fotografové, doznávají relativizace stále častěji. O ztrátu mužské nadvlády se v oboru fotografie starají digitální technologie. Nekladou totiž ženám odpor srovnatelný s mokrým procesem. Ale to už je jiná kapitola…

Josef Moucha