Fotograf Magazine

If I Saw that in a Gallery, I Would Say, this is Art

Stalo se to roku 2001 v londýnské galerii Eyestorm. Jistý Emmanuel Asare, tamější uklízeč, velmi pečlivě posbíral a do koše vyhodil část instalace Damiena Hirsta, kterou sem umělec umístil v rámci své výstavy s názvem Painting-By-Numbers. Těžko Asareho obviňovat. Inkriminovaná část zničené instalace sestávala z cigaretových nedopalků, prázdných plechovek od piva a poloprázdných kávových kelímků – předmětů, které podle umělcova záměru odkazovaly k tvůrčímu prostředí jeho studia, ale z pohledu uklízeče odkazovaly spíše k večírku, který se v galerii odehrál noc předtím. Po celé té kauze se sám Hirst vyslovil, že mu přišlo nakonec docela legrační vybírat součásti instalace z odpadkového koše, když se snažil vrátit své dílo do původního stavu podle dříve pořízené fotografie.

„Co když to však otočíme a za umění začneme považovat nějaký objekt, který s uměleckým záměrem vůbec vytvořený není?“ ptají se v úvodní kapitole autoři knihy If I Saw that in a Gallery I Would Say, this is Art. Název knihy je vlastně jejím konceptem v kondenzované formě – na 122 stránkách publikace sestavené umělci máme tu čest se sbírkou nalezených městských fotografií a do jedné by všechny skvěle fungovaly v kontextu současného umění. Pozoruhodným aspektem celé věci je fakt, že sami autoři fotografií jsou profesionálními výtvarnými umělci. Kdo by totiž lépe vyhodnotil, co je a co není umění? Vydání knihy je zároveň i jakýmsi ironickým gestem poukazujícím na skutečnost, že na ulici nalezené a poté v  galerijním prostředí jako objet trouvé oslavované instalace mohli umělci dost dobře vytvořit i jako svá autorská díla. Kritiku institucionalismu navíc posiluje skutečnost, že mnohé z textů v knize psali mladí maďarští kurátoři jako doprovodné texty k profesionálním uměleckým dílům, jiné jsou zas citacemi klasických autorů. Máme tak skoro pocit, jako bychom listovali skutečným katalogem z výstavy.

Uspořádání fotografií v knize je věrné ikonografické klasifikaci, takže fotografie vybrané od různých umělců jsou  prezentovány v tematických blocích a na každé stránce mezi sebou vedou dialog. Botond Keresztesi, Gábor Kristóf, Nico Müller a Emese Erdélyi se například věnovali zabírání parkovacích míst v Budapešti, kdy obyvatelé města užívali rozličných materiálů a předmětů (žebříky, nábytek, dlaždice, kovy), jen aby si nějakým způsobem vyhradili kus veřejného prostoru pro své potřeby. Další část knihy je například tvořena fotografiemi výloh obchodů a stánků, které ve své době sloužily jako  výkladní skříně pro práci věhlasných designérů; zde jsou však zachyceny opuštěné a neuspořádané.  Stánky a vitríny se však jeví daleko zajímavěji – nedokončené či svépomocí konstruované umožňují rozvést konceptuální umělecký dialog.

Asi nejlepším příkladem je fotografie Mártona Mózese Murányiho, na které je zachycen žlutý stojan na lahve podobný Duchampovu emblematickému Stojanu na sušení lahví ve výloze obchodu. V případě maďarského fotografa jde však o stojan vyrobený z ohýbaného plastu, zdobený dvěma prázdnými lahvemi. Publikace obsahuje fotografie profesionálních maďarských sběratelů motivů, jako například od uskupení Gruppo Tökmag (Tamás Kovács Buddha, András Tábori), které vytvořilo cyklus fotografií zachycujících socialistické betonové květináče, nebo od Gábora Csongora Szigetiho, který se už po několik let specializuje na motiv antény.

Tato kniha je plná fotografií, které nás nikdy nenapadlo vyfotit, ale které může vídat každý z nás každý den při toulkách Budapeští nebo jakýmkoli jiným větším městem. Fotografie zde neodrážejí pouze přístup jednotlivých umělců k umění jako takovému, ale i ke každodennímu životu; inspirují nás také k tomu tu a tam pozorovat nepořádek velkoměsta a možná spatřit to množství uměleckých instalací, které se v něm skrývají. Kniha byla v tomto roce nominována na Cenu Pála Rostyho v rámci Maďarské ceny za fotografickou publikaci.

Beáta Istvánkó

#37 Nerovný terén

150 

Skladem