Fotograf Magazine

Východočeská galerie znamenitě připomněla nedoceněného tvůrce Jiřího Tomana (1924–1972). V pardubickém Domě U Jonáše nabídla koláže, kresby, drobné objekty a hlavně fotografie. Celkem 220 exponátů. „Rodné Pardubice,“ vystihl kurátor Vít Bouček klíčový problém, „se staly hlavním tématem Tomanovy fotografické tvorby, ale také tísnivě prožívaným omezujícím faktorem jeho všestranného talentu a možností uplatnění.“ [ref]Bouček, Vít. Tisková zpráva: Jiří Toman. Východočeská galerie v Pardubicích, 25. 11. 2013, s. 2. [/ref] V podání samotného Tomana: „Pohybuji se po malé oběžné dráze ze všech svých malilinkých sil. Nejsem v proudu dějin, spíše na nějaké stoce.“[ref]Toman, Jiří. Z dopisů. ZEMINA, Jaromír. Jiří Toman. Dům umění města Brna, 1973. [/ref]

Toman se profesionalizoval krátkými animovanými filmy a knižními ilustracemi. Do dějin fotografie 40. až 60. let vstupoval teprve zpětně, leč o to překvapivěji. Za kultovního autora ho prosadili uměnovědci, zvláště Jaromír Zemina, stojící za objevnými posmrtnými retrospektivami (Brno 1973, Praha 1984). Připojila se Anna Fárová (Roudnice nad Labem 1992, Pardubice 1993). Letmo nahozenému dílu nevtiskli tvar toliko komentáři, nýbrž také tím, které negativy z pozůstalosti vybrali a v jakém měřítku a zřetězení je nechali zvětšit.

Pamětnická námitka

Nový průřez interpretuje Tomanův odkaz střízlivě. Editor monografie Vít Bouček si vzal na pomoc psychologa Vlastimila Šebka, jehož stať Vzpomínka na Jiřího Tomana mění nejeden údajný koncept v improvizovanou recesi: „Soubor označovaný jako Hry s rámem a křeslem vznikl jen proto, že Jiří přijel na chatu právě v den a chvíli, kdy jsme venku umývali a čistili inventář zanesený bahnem z povodně. On jen dokumentoval, jak se u toho bavíme a jak se mu všelijak prezentujeme. […] Podobně neplánované a příležitostné jsou panoramatické snímky z terasy schodiště u Tyršových sadů.“ [ref]Šebek, Vlastimil. Vzpomínka na Jiřího Tomana. In: BOUČEK, Vít. Jiří Toman. Východočeská galerie v Pardubicích, 2013, s. 13. [/ref]

Jiří Toman se věnoval rovněž čtvercovému formátu. Šlo mu jednak o klasické městské žánry, jež dávno získaly hodnotu historických dokumentů, jednak o ryze vizuální účinek momentek, které žádná kritika kouzla nezbaví. Šíři fotografických zájmů podchycuje knižní zkratka orientací na méně známé záběry. Odpovídá tak pozůstalosti, již získal kurátor Bouček pro Východočeskou galerii především v negativech.

Adventní vrstevnice

Také Bouček přenechává těžiště instalace novým pozitivům. Nicméně nadmíru zvětšené záznamy rozličných motivů provázaných

letopočty 1955 až 1966 neopomíná doplnit ukázkou originálu novoročenky. Korespondenční velikostí doznává, že ostatní exponáty nerespektují autorský přístup k adventní vrstevnici díla. Publikací solitérních reprodukcí dotyčných snímků naznačuje, že Toman nevyráběl série záběrů proto, aby zvětšil celé jejich řady (jak byly přetiskovány dosud), ale proto, aby z pokusů o znázornění letopočtu vybral ten nejtrefnější. Přitom monumentalizované sekvence původně dopisních formátů novoročenek dělaly z Tomana středoevropského průkopníka akčního umění.

Rozsáhlou část Tomanovy tvorby tvoří negativy polabských horizontů. Vznikaly pod dojmem asistencí Josefu Sudkovi při fotografování slavné knihy Praha panoramatická (1959). Toman ovšem viděl dynamičtěji. Oba přátelé se mohli toulat spolu, protože každý fotil jinak. O generaci starší Sudek rozvážně ze stativu, Toman z ruky. Když hostil Sudka v Pardubicích a provázel ho svým rodištěm, usiloval zároveň o mistrův nepózovaný portrét. Na průtočnosti svitkového filmu panoramatickou kamerou z počátku 20. století nešetřil Toman ani jindy. To byla cena, za niž se mu dařilo vnutit osvity rozhodujících okamžiků přístroji vybavenému zvolna se pohybujícím otočným objektivem.

První album Tomanových snímků vydal Vít Bouček s Martinem Dostálem pod záhlavími Pražského domu fotografie a Nakladatelství KANT (2006). Vyšlo příliš tvrdě. Druhé jde pro změnu do šeda. Potíže s Jiřím Tomanem zkrátka nekončí. (Viz též Fotograf 3/2003 a 5/2005.)

Jiří Toman, bez názvu (přátelé na terase Tyršových sadů), Pardubice, 50. léta 20. století © Marie Iserlová

Josef Moucha