Fotograf Magazine

Julie Béna

Jako luna ve slunci je mi stínem

Vizuální asociativní hry charakterizují francouzskou umělkyni Julii Bénu jako autorku vytříbeného jazyka dvojího světa – dvojsmyslností transformující spekulace, která není plně ohraničena, čímž vytváří hibernující neurčitost čtení. Ve svých dílech zásadně pracuje s otevřeným koncem dvou realit, které se v rámci určité choreografie a scénografie mohou prolnout.

Sedím v neexistujícím zakouřeném kabaretu. Pravděpodob-ně hraji vedlejší roli v městečku Twin Peaks, kde potkávám laškovnou zpěvačku (či vypravěčku?). Bedlivě mě sledu-je – možná si spíš se mnou zahrává. Cítím trapnost, anebo očekávání něčeho velkého? Přestože tato atmosféra nahrává performancím (Have you seen Pantopon Rose?, 2016, 2017, Who wants to be my horse?, 2018, Rupert‘s Tale, 2018), hlavní adorací práce umělkyně je právě ona hra s realitou a fikcí, která se stírá a divák neví, na jaké straně se ocitá.

Píše se rok 2016, procházím Štěpánskou pasáží, v níž se nachází Galerie Ferdinanda Baumanna. Tady měla autor-ka svou první samostatnou výstavu v Praze (Purple Unicorn, 2016). Výkladní okna ubíhají jako film spotřební kultury. Erotizující objekty, jež s námi rozehrávají lascivní hru se zakázaným ovocem, se liší v kontrastních materiálech – v rukodělnosti a průmyslovém zpracování. Samotné výtvarné objekty vycházejí z formálního pole designu a jejich fragmentárnost trefně vede diváka k nekonečným asociacím. Fetišismu mírně prokládaného kýčem si je autorka vědoma. Konstrukce antropomorfních chapadel můžeme potkat také v dílech Julie decided to try…(2017) nebo GENESIS (2018). Kovové sochy asociují nástroj, jímž např. ve filmu Základní instinkt vraždí hlavní hrdinka. Jedná se o nástroj denní potřeby (sekáček na led), nebo vražednou zbraň?

Bližší interpretační klíč, rozpoznatelný v autorčině uměleckému vyjádření, je určitým komentářem, který se vždy rozpadá na dva ohraničené protiklady a představuje charakteristickou linku dualismu. Kontrasty se objevují ve všech formách její práce – ať již mluvíme o performancích, videích, objektech, či instalacích, vždy ji scelí místně specifickým kontextem k danému prostoru či galerii. Tvorba je inspirována literaturou, filmovými scénami, divadel-ním zákulisím, scénografií a estetikou 90. let. Je z ní cítit ostrý a silně kritický autorčin feministický jazyk, který pronikl do poslední výstavy The wolf, the princess and the little soldier (2021). Julie Béna tak vyzdvihuje skutečnost, že je matkou a současně umělkyní a hledá odpověď na otázku genderové rovnosti mezi oběma polohami. Zároveň vytváří dialog – na této výstavě se svojí dcerou. Reziduum je však poněkud melancholické – neskrývaná iluzivnost existenciální společenské krize. Je to, jako když potkáte hvězdné znamení blíženců. Latentnost osobností se jako luna ve slunci paralelně odráží v jejich stínu. Otevřený konec dvou realit. Jde však čistě jen o imerzní fikci diváka. 

JULIE BÉNA je umělkyně narozená ve Francii, pracující a tvořící ve Francii, New Yorku a v Praze. Vystudovala elitní školu Villa Arson v Nice a je absolventkou Akademie Gerrita Rietvelda v Amsterodamu. V současnosti je zastoupená galeriemi Gallery Joseph Tang v Paříži a Gallery Polansky v Praze. Od podzimu 2020 vede ateliér Performance na Fakultě výtvarných umění v Brně.

TEA ZÁCHOVÁ je nezávislá kurátorka, pedagožka a kritička umění žijící v Praze. V současné době působí v kolektivu Galerie 35M2 v Praze. Absolvovala několik prestižních zahraničních rezidenčních pobytů, např. v Delfina Foundation v Londýně, Mustarinda ve Finsku, MQ21 ve Vídni či Nida Art Colony v Litvě.

Tea Záchová