Fotograf Magazine

Přemýšlet o tvorbě Kataríny Poliačikové často znamená zkoumat s pomocí vědeckých metafor sedimenty času a ptát se spolu s ní, jak vyprávět příběh planety Země a prožívat čas: „Abych se přiblížila času, pokládám svá chodidla do dinosauřích stop. … Udělala jsem přesně čtyři kroky přesně tak, jak dinosaurus kráčel před jedním stem milionů let,“ říká vypravěčka ve videu The Story of Erath (2018). Příkladem úvah o naší perspektivě proměňující se v čase jsou i fotografické kompozice sestávající z pohledů do vesmíru přefotografovaných z astronomické publikace z 80. let a z identických pohledů z archivu NASA z roku 2013 – The Way Geologists Liberated in Time, She Thought, Astronomers are Freed by Space (2013).

Prostřednictvím různých médií a z různých perspektiv Katarína ve svých projektech ukazuje, jak se vztahovat ke světu skrze vlastní zážitky a vzpomínky, jak využívat potenciál nevědeckého výkladu (vracet se jakoby před Lisabon) a jak zosobňovat dějiny vesmíru. Tato linka je přítomná i v posledním projektu realizovaném ještě před vypuknutím pandemie, jehož součástí byla i živá performance. Video zachycuje dlouhé minuty pohledu na Katarínino tělo splývající na hladině bazénu, jehož pohyb, připomínající rytmem i intenzitou sílu mořských vln, ovládají ruce tanečnice. „Splývanie je sprítomnenie stredu“, „všetky hladiny sú našou hladinou“, „žiadna voda nám nie je vzdialená viac ako naše vlastné slzy“ (Learning Water, Salty Eyes, 2020).