Fotograf Magazine

Měsíc Fotografie v Krakově 2006

Pátý ročník Měsíce fotografie v Krakově přinesl zásadní změny v organizaci, zaměření, rozsahu i kvalitě tohoto festivalu. Zasloužila se o to především skupinka agilních mladých pořadatelů v čele s ředitelem festivalu Tomaszem Gotkowskim a uměleckým ředitelem Karolem Hordziejem, která převzala jeho vedení. Zatímco dříve byly do nevyhraněného festivalového programu přijímány téměř všechny výstavy, které právě v Krakově probíhaly nebo které někdo organizačnímu výboru nabídl, tentokrát pořadatelé kladli daleko větší akcent na kvalitu expozic, posílili mezinárodní charakter přehlídky a zvolili jedno hlavní festivalové téma Teritorium. To se promyšleně snažili představit širokým spektrem 24 různých expozic. Vedle toho se do festivalového katalogu dostaly téměř tři desítky dalších expozic z
takzvaného off-programu i velká přehlídka tvorby z Maďarska, které tentokrát bylo oficiálním hostem. Důležitou změnou byla i skutečnost, že téměř všechny vernisáže, přednášky i projekce byly soustředěny do několika dnů v úvodu festivalu. To bylo vítáno zejména mimokrakovskými účastníky, protože ti v předchozích letech, kdy byly výstavy otevírány průběžně během celého měsíce, nemohli při několikadenním
pobytu v bývalé metropoli Polska většinu výstav vidět a celý Měsíc fotografie postrádal rušnou festivalovou atmosféru známou třeba z Arles, Perpignonu nebo Bratislavy. A konečně další příjemnou změnou byl přesun termínu festivalu z chladných dnů v říjnu a listopadu na jarní období. Zda se však i příští ročník uskuteční v květnu, nebo se pořadatelé vrátí k podzimnímu termínu, je zatím nejasné. Největší prostor v programu dostali domácí polští autoři. Podobně
jako na Mezinárodním festivalu fotografie v Lodži, začínajícím o pouhé dva týdny později, byly v Krakově vidět radikální proměny, kterými polská fotografická tvorba prošla v posledních letech. Zatímco ještě nedávno v ní dominovala konceptuální, intermediální a experimentální tvorba, která však už mnohdy jenom rozmělňovala práce průkopníků těchto proudů Dlubaka, Robakowského, Wojneckého nebo
Lachowicze, současní polští fotografové mladší generace se daleko více zajímají o moderní dokument, portrét nebo snímky městské krajiny. Nejpregnatněji to dokumentovala velká expozice Nyní Polsko (Poland Now), instalovaná v podmanivém prostředí prázdných hal Schindlerovy továrny, známé ze Spielbergova filmu Schindlerův seznam. Krzysztof Miękus, šéfredaktor časopisu Pozytyw
a kurátor nové varšavské Yours Gallery, v ní zdůraznil značně ironický a kritický pohled na život ve své zemi. V mnohavrstevnaté expozici byla řada až sarkasticky vyznívajících záběrů, ukazujících religiozitu i sexuální přebory, nedůvěřivý vztah k emigrantům, kontrasty mezi tradicí a globalizací. Mezi řadou výborných snímků od
Wojteka Wietesky, Zbigniewa Tomaszczuka, Łukasze Trzcińského, Ireneusze Zjeźdźalky a dalších se rozhodně neztrácely práce polských absolventů a studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Rafała Milacha, Andrzeje Kramarze, Mariusze Foreckého či Kuby Dąbrowského, kteří významně přispívají k přerodu polské fotografie. Poněkud nepochopitelně však působila samotná
instalace, v níž byly některé snímky ze stejných cyklů zařazeny na různých místech. Z mnoha autorských výstav polských tvůrců zaujaly třeba sugestivní portréty noviců různých mnišských řádů a mladých kněží od Moniky Czosnowské, subjektivní dokumenty Włodzimierza Krzemińského, černobílé fragmenty statických motivů
z Vratislavi a dalších polských měst od Bogdana Konopky, nenápadné, ale psychologicky i sociologicky hluboké fotografie Basi Sokołowské z městských periferií v Polsku, Austrálii a Malajsii i vtipné záběry umělé fauny a flóry od Kuby Dąbrowského, invenčně instalované v botanické zahradě. Samozřejmě ne všechno, co bylo k vidění z polské tvorby, bylo stejně kvalitní, v programu se objevilo i
několik pramálo zajímavých výstav, celkový dojem ze současné fotografie v Polsku však byl silný.
Polské prezentaci mohla v Krakově konkurovat jenom kvalitativně dosti nevyrovnaná gigantická expozice maďarské fotografie Budapest Feeling ve třech podlažích bývalého pivovaru. Na jedné straně zahrnovala třeba citlivé barevné fragmenty obyčejných motivů od Enikö Hungayové, vynikající moderní portréty a subjektivní dokumenty Szilvie Tóthové či expresivní dokumenty z dosluhujícího dostihového
závodiště od Tamáse Deszöho a z domova důchodců od Daniela Kovalovszkého, na straně druhé do ní kurátorka Gabriella Csizek zařadila i mnoho banalit a archaicky působících snímků. Diváckým lákadlem byly samozřejmě hlavně expozice proslulých
zahraničních autorů, reprezentující aktuální trendy současné fotografické tvorby. Při prohledu na iluzivní letecké záběry Říma od Itala Oliva Barbieriho, ostré jen v malých partiích, si nebyli diváci jisti, zda si prohlížejí snímky skutečného města, nebo jeho modelu.
Škoda však, že díla tohoto světoznámého tvůrce byla instalována v malém výstavním prostoru v bývalé židovské čtvrti Kazimierz, který připomínal spíše prodejnu keramiky pro turisty než skutečnou galerii. K vrcholům festivalu patřila expozice dalšího Itala Paola Ventury, jenž ve svých velkoformátových inscenovaných snímcích s figurkami vytvořil melancholicky působící fiktivní příběh z Itálie během 2. světové války. Izraelec Michael Ackerman vystavil mimořádně expresivní černobílé dokumentární snímky a portréty, v nichž výrazná stylizace prostřednictvím pohybové neostrosti a zúžené tonální škály akcentuje subjektivitu jeho pohledů, připomínajících horečné vize.
Francouzi Philippu Braultovi se skvěle podařilo vystihnout typické aspekty života v malém americkém městečku, podobně jako se v New Yorku žijící Němce Jessice Backhausové zdařilo ukázat pohled na rurální život v malé polské vesnici a Rakušanovi Reineru Riedlerovi nelehkou situaci současných ruských cirkusů, z nichž nejlepší artisté emigrovali za lepšími výdělky na Západ. K Riedlerově smyslu
pro absurditu a grotesknost měl blízko Slovák Martin Kollár, který ve svých ironicky pojatých barevných snímcích z rodné země i z dalších nových států Evropské unie balancuje mezi komedií a tragikomedií.
Němec Henrik Spohler v ve svých technicky precizních velkoformátových fotografiích sterilních interiérů internetových firem navazuje na díla Andrease Gurského, Candidy Höferové či Thomase Strutha. a dalších představitelů Düsseldorfské školy fotografie Velký úspěch měla dobře sestavená expozice syrových a přitom hluboce lidských fotografií z různých vesnic od Čecha Jindřicha Štreita, který si v poslední
době získal u našich severních sousedů velké renomé díky výstavám v Poznani, Bielsku-Białé, Varšavě i dalších městech. V programu krakovského Měsíce fotografie byly i dvě komorní výstavy mladých českých fotografů Jana Dyntery a Jaroslava Dufka. Škoda, že nebyla zastoupena i současná ruská, ukrajinská nebo litevská fotografie, jak tomu bývá na Měsíci fotografie v Bratislavě, pro který
se Krakov stal vážnou konkurencí.
Důležité místo ve festivalovém programu měly různé doprovodné akce – přednášky a besedy, projekce filmů o fotografii, hodnocení portfolií, prezentace fotografických knih, ale i koncerty. Na celém festivalu bylo samozřejmě znát, že výše jeho rozpočtu má daleko do finančních možností festivalů v Arles, Madridu nebo Paříži, ale také
to, že mladí organizátoři svou roli skvěle zvládli a festival získal pozornost zejména mladého publika (překvapovala však absence mnoha předních polských teoretiků, kurátorů a pedagogů fotografických škol včetně domácí Akademie výtvarných umění). Měsíc fotografie v Krakově letos jasně potvrdil, že jeho význam už je skutečně mezinárodní.

vladimír birgus