Fotograf Magazine

Miroslav Tichý

O Miroslavu Tichém bylo napsáno v průběhu tří let tolik, že se pro mnohé nepatřičně rychle zařadil po bok mediálně známých osobností české fotografie, jako jsou Josef Sudek nebo František Drtikol. Spojuje je neobvyklý životní styl, vysoké prodejní ceny fotografií i výrazné reakce diváků a teoretiků. Přijetí starého nového umělce v odborných kruzích sice provázejí pochybnosti, ale individuální výstava, malá monografie s teoretickým a biografickým textem i erudovaná recenze [ref]Miroslav Tichý. Dům umění města Brna, Brno 2006, kurátoři: P. Vančát, J. Vránová a Buxbaum R, Vančát P. Miroslav Tichý. Praha: Torst 2006 a Pátek J. Tichý dorazil i do Čech. Fotograf 2006; 5/7: 102–103.[/ref] vytyčily rámec, kterým se jasně dává najevo autorova přítomnost v českém uměleckém provozu. Má to ale jeden háček. Snaha o odsouzení nebo naopak zasazení autorova díla do kontextu dějin umění totiž připomíná dlouholeté úsilí státních institucí připravit Tichého o svobodný a autentický způsob života.[ref]Tichý byl o každoročním svátku práce odvážen policií mimo město, aby svou přítomností nekazil slušný obraz socialistické společnosti. Často byl rovněž perzekuován pro svůj zjev a neobvyklé zájmy.[/ref]

Miroslav Tichý se narodil v roce 1926 v Netčicích na Moravě, od roku 1930 s malými přestávkami žije v Kyjově. Absolvoval gymnázium, po druhé světové válce krátce studoval v ateliéru Jána Želibského na pražské Akademii výtvarných umění, kterou z neznámých důvodů opustil v roce 1948. Po základní vojenské službě se vrátil do Kyjova, během života byl několikrát hospitalizován v psychiatrických léčebnách. V první polovině padesátých letech tvořil a společně s malíři Vladimírem Vašíčkem a Bohumilem Matalem vystavoval obrazy a kresby vycházející z avantgardy, od konce padesátých let přestával postupně malovat. Podle Romana Buxbauma Tichý v šedesátých letech většinou kreslil a začíná fotografovat. Jeho ústředním tématem se stala žena, v nepřeberných podobách. Současně se snižuje jeho zájem o standardní společenské normy, stává se z něj postava na okraji společnosti. Přitom udržuje kontakty s výraznými postavami jihomoravské kulturní scény, např. básníkem Jiřím Veselským, se kterým Tichý sdílí intenzivní okouzlení ženským rodem. Technicky svéráznými aparáty vlastní výroby zpodoboval atraktivní partie kyjovských žen různého věku nejčastěji na veřejných prostranstvích a v situacích, ve kterých nevykonávaly nic blízkého práci. Při různých rekreačních aktivitách, jako jsou jízda na kole, lehký běh, chůze po městě, postávání v hloučcích či ve frontách, při sezení na lavičkách nebo slunění se na koupališti, při nakupování a nakonec přece jen při práci – v nočních pořadech rakouské televize. „Když fotografujete, je pohyb to nejdůležitější.“[ref]Buxbaum R., Vančát P., Miroslav Tichý. Praha: Torst 2006.[/ref] tvrdil. Kromě pohybu se Tichý soustředil na drobná ženská gesta a pózy. Zvětšovacími přístroji sestavenými z domácího haraburdí a utěsněnými hadry vytvářel neostré fotografie malých formátů, které procházely podobně neobvyklým chemickým procesem zakončeným na dvorku v sudu s dešťovou vodou. Na vybraných fotografiích zvýraznil tužkou kontury ženských těl, některé adjustoval do papírových paspart často doplněných rukou malovaným ornamentem napodobujícím rám. Osud většiny fotografií byl podobný. Končily rozházené po bytě Tichého, kde pomalu podléhaly času a nešetrnému zacházení. V osmdesátých letech je začal sbírat kyjovský rodák, Čechošvýcar Roman Buxbaum. Rozpoznal potenciál, který se v nich skrývá, a hledal možnost, jak je uvést do galerijního prostředí. Výrazný vstup přinesla až účast na Mezinárodním bienále současného umění v Seville v roce 2004 (kurátorem byl významný Harald Szeemann), následovala výstava na fotografickém festivalu v Arles a slavná retrospektiva v Kunsthaus v Curychu (2006). Autorova díla se objevila v důležitých sbírkách a jejich ceny dorostly do neobvyklé výše. Šňůra Tichého výstav produkovaná Romanem Buxbaumem se chystá i na rok 2008, mezi jinými se zastaví i v Centre Pompidou v Paříži. Ovšem jako vždy bez umělcovy účasti a zájmu.

Tichého práce si tak v krátkém čase vysloužily řadu rozporuplných hodnocení. Harald Szeemann konstatoval, že: „Intenzita si vždycky najde své médium“[ref]Viz pozn. 3.[/ref], Vladimír Birgus je označil za „předstupeň trendu… banální fotografie zachycující banalitu“,[ref]In: Reflex, 6. 9. 2005, Plynulá cesta, Rozhovor s Vladimírem Birgusem vedl Petr Volf.[/ref] Pavel Vančát prosazuje pojetí „lyrického konceptualizmu“ a Tomáš Pospiszyl zdůrazňuje, že „…fotografie neměly primárně uměleckou ambici, ale souvisely hlavně s autorovým voyeurizmem“.[ref]Pospiszyl T. Konec umění. A2 23/2007:1.[/ref] Z výše uvedeného výčtu nestejných reakcí a interpretací lze vysledovat, jak se kříží osobní preference a motivace pisatelů s různou mírou nezaujatého pohledu. Na druhou stranu osud i charakter díla Tichého je tak netypický, že je složité najít v krátkém čase celistvý pohled (pokud je nutné o něj vůbec usilovat), neboť k začleňování tvorby autorů do těla dějin umění obyčejně dochází pozvolna a kontinuálně.

Pro mě je adekvátní vnímat Tichého jako amatéra,[ref]V původním významu slova – milovat. Ale nikoliv milovat technologii, sdružování nebo soutěže – typické rysy pospolitosti amatérských fotografických spolků.[/ref] který tvoří z lásky, pro své potěšení, avšak stále pod vlivem původního uměleckého vzdělání, které vychází z moderního umění, v neuvěřitelné kombinaci dřevní fotografie a dobových reálií. Domnívám se, že úspěch Tichého spočívá v prostších (ale nakonec komplikovanějších) jevech než jsou mantinely dějin a teorie umění. Touha po kráse a svobodě, zbožňování, obdiv, posedlost se ocitají v galerijním prostředí, v kde se většinou prezentují manifesty institucionalizovaného umění, ale kde vlastně něco tak jednoduše intimního a osobního chybí. Právě nebývale živé reakce publika vycházejí především z naprosté odlišnosti Tichého od strategií současného umění a zdůrazňovaný vztah s autory, kteří v posledních čtyřiceti letech pracovali s prolínáním fotografie a malby, je veden snahou dílo Tichého snáze obhájit. Důvěryhodnost a autenticitu jeho fotografií prohlubují mimoumělecké faktory. Fotografie jako soukromý fetiš existuje od počátků vzniku média, ještě delší dobu patří mezi lidské touhy vlastnit a milovat obrazy a nepřehlédnutelná rukodělnost vytváří z fotografií Tichého předměty nebývalé hodnoty.

A hlavně neobvyklá vyobrazení obyčejných žen. Oproti úsilí moderní fotografie zakrýt touhu po ženách jejich estetizací je Tichý ve svých citech upřímný a neostýchá se zviditelnit ji bez okolků. Jistě k tomu přispívá i neveřejný charakter fotografií, ale právě ten vytváří obrovský potenciál diváckého zájmu. Zřídkakdy se poštěstí nahlížet někomu do jeho obsedantních tužeb (psychiatr Roman Buxbaum to odhadl skvěle). Požitek z prohlížení Tichého fotek zvýrazňuje navíc důležitý moment. Tichý k ženám nepřistupuje uchvatitelsky ani pro něj nejsou nástrojem k řešení politických problémů. On se právě jen díval se zalíbením, s téměř prvorepublikovou pozorností k drobným gestům a o nic jiného neusiloval. Zatímco v Čechách jsou fotografické kategorie klíčovým tématem diskuse (tázání se po originalitě Tichého děl, nebo naopak po jejich odlišnostech od obecného modelu fotografie), já považuji práce Tichého za výsledek střetu dvou technologií a představují pro mě především dlouhá léta rozvíjené a intenzivní soukromé studie žen provedené namísto klasickými prostředky malby nebo kresby médiem fotografie.[ref]Tichý M. Fotografie je malování světlem. In: Buxbaum R, Vančát P. Miroslav Tichý, Praha: Torst 2006: 50.[/ref] Myslím, že autorův osud i technicky špatné fotografie symbolizují alternativu k systematické výrobě, distribuci a kontrole umělců a umění prostřednictvím všech zainteresovaných institucí. Pokud se ale Tichý pohybuje mimo obvyklé kategorie výtvarného umění, je opravdu nezbytné jej okamžitě odsuzovat, nebo naopak hledat vazby či vytvářet kategorie nové? Velmi otevřená práce Tichého by mohla být dalším impulzem k zamyšlení, jak by se dějiny a teorie umění daly budovat. A to bez obvyklé pevné systematizace, a přizpůsobily se tak Tichému v touze a odvaze po hledání otázek než nacházení odpovědí, po pohybu a neustálé proměnlivosti.

Jan Freiberg