Fotograf Magazine

Nenápadný půvab teorie

Nepočetné monografie k současnému českému umění doplňuje nedávná publikace Tomáše Pospiszyla se slibným názvem Asociativní dějepis umění. Autor podniká pět exkurzů, v nichž metodou asociace spojuje tvorbu neoavantgardních umělců s jejich současnými „pokračovateli“. Symptomatická je již první část, která se věnuje koláži a konfrontuje Jiřího Koláře se současnými umělci, s Evou Koťátkovou nebo Dominikem Langem. Po podrobné analýze Kolářových technik a velmi stručné charakteristice tvorby současných autorů je však čtenář ponechán s poměrně nejasnou představou o samotné koláži a oné změně podmínek a významů, kterých nabývá, když Pospiszyl píše: „Přepínání televizních kanálů, hraní počítačových her, prohlížení interaktivních webových stránek, zkušenost s remixovanou hudbou anebo tvorba softwaru má dnes formu, kterou můžeme přirovnat ke kolážování.“ (s. 54) Princip koláže tak podle autora získává nový význam na základě obecnějších kulturních podmínek, mezi které podle něj patří i zkušenost s postinternetovým uměním. Samotný výskyt tohoto pojmu hned v úvodu knihy (s. 7) je zajímavým důkazem, že si již definitivně razí cestu i do kánonu dějin umění.

Nejsilnější stránkou Pospiszylovy studie se zdá být minuciózní, ale zároveň selektivní „archivní“ práce s dobovým materiálem. Například při sledování korespondence mezi Jiřím Kolářem, Georgem Maciunasem a Milanem Knížákem rozkrývá institucionální i koncepční napětí uvnitř internacionálního hnutí Fluxus. Se současným světem umění tuto analýzu ve stručnosti spojuje skrze další kulturní podmíněnost, kterou označuje jako jeho „globální dimenzi“ (s. 79). Zatímco iniciativy 60. let zkoumaly možnosti komunikace a sdílení, nyní, když nám technologie poskytují libovolné propojení, chybí podle autora spíše účel této komunikace. S velmi podobnou dynamikou se setkáváme i v další kapitole, která poměrně instrumentálně spojuje dílo Stana Filka a Júliuse Kollera s kritikou globalizovaného provozu z důvodu jeho stereotypizace „periferního“ a konkrétně východoevropského umění.

Čtvrtá část nabízí problematizaci dialogu performance s její dokumentací, opět na příkladech umění neoavantgardní (Jiří Kovanda) a současné generace (např. Daniela Baráčková). Vzhledem k obecnému diskontinuitnímu zaměření knihy zde však překvapivě spatřuje souvislost především v reflexi veřejného prostoru formovaného „nástroji společenské kontroly“, probíhající jak v období normalizace, tak dnes. Poslední část knihy pak sleduje zejména filmové a literární zdroje díla Jána Mančušky. Jejich analýze předchází shrnutí složitých počátků videoartu v československém prostředí v souvislosti s experimentální kinematografií. Přestože tedy Asociativní dějepis umění přináší některé dílčí poznatky díky „archivnímu“ přístupu a formální analýze vybraných děl, jejich výběr i srovnání nepřináší příliš nové závěry. Koláž, videoart, postinternet i obecnější problémy, jako je například globální rozměr umělecké scény, jsou pouze načrtnuty, navíc bez hlubšího kontaktu s literaturou, která jim již byla věnována. Celá kniha se opravdu odvíjí v sérii asociací, které však nejsou nijak teoreticky nebo metodologicky tematizovány, jak s jistou nadsázkou slibuje titul knihy. Nejen v tomto ohledu lze chápat Asociativní dějepis umění jako jisté pokračování Pospiszylovy starší publikace Srovnávací studie. Vazby na literaturu, zvláště tu teoretickou, zde zůstávají u prostého odkazu. Autor se nesnaží o polemiku či teoretické srovnání, a vymezení se vůči jiným koncepcím zůstává sporadické. Metodologická poznámka v posledním odstavci knihy pochyby o teoretické koherenci či základu asociativního přístupu rozhodně nerozptýlí: „Oproti tradičním metodologiím, zaměřeným na ověřitelné výsledky a logickou argumentaci, cílí mezioborovost a propojování časových rovin k volnější asociační metodě a mnohoznačným závěrům.“ (s. 189)

Pospiszylova monografie je plná podnětů a popisů, které ale často ústí do nerozvedených a hlavně již tradičních závěrů. Pod nápadným půvabem asociací chybí méně nápadná, ale o to důležitější teoretická práce. To však nemění nic na skutečnosti, že kniha je povinnou a nad jiné přístupnou literaturou pro všechny zájemce o moderní i současné české a slovenské umění.

Václav Janoščík