Fotograf Magazine

Nico Alexandroff, Robert Zhao Renhui, Susan Schuppli

Mezi „předtím“ a „potom“

Ve společné prezentaci uměleckých přístupů Nica Alexandroffa, Roberta Zhao Renhui a Susan Schuppli, v nichž fotografie koexistuje se vzorky ledu a analýzou ledovců, tyto přístupy splývají v cosi syntetického, zatím ne zcela zřetelného a zároveň ve své multifunkčnosti nesmírně slibného. Nico Alexandroff, Robert Zhao Renhui a Susan Schuppli svými pracemi vyjadřují složitost vtělené planetární zkušenosti, její důsledky a sílící naléhavost jevů, které dříve existovaly mimo časový rámec lidstva, ale dnes už je můžeme zaznamenat – a reagovat na ně – na úrovni stávajícího okamžiku.

„Povědomí o věcech budoucích je v jistém smyslu totožné se znalostí věcí přítomných.“ Plótínos, Enneady IV.12

Čtrnáctého a patnáctého srpna 2021 se teplota vzduchu na nejvyšším bodě Grónského ledovce1 zhruba devět hodin pohybovala nad bodem mrazu. Následovalo něco, co v záznamech nemá obdoby: na ledovci začalo pršet. Byla to událost tak nečekaná, že vědci, kteří ji pozorovali, neměli na její měření odpovídající přístroje. Sníh na povrchu roztál a vsákl se do vrstvy zhutněného sněhu, který se zatím ještě neproměnil v led. Ve chvíli, kdy píšu tento text, se voda z roztátého sněhu mění v tvrdý povrch, v ledovou čočku, skrz kterou už další tající sníh nepronikne. A tak tahle ledová čočka ještě posílí cyklus akce a reakce, který je už teď v běhu a kterému říkáme klimatická změna. V budoucnu po této čočce voda steče z povrchu do oceánu, nahromadí se v něm, změní jeho teplotu, slanost a proudění a v konečném důsledku i celé klima naší planety.

Kryosféra, tedy souhrn zmrzlých částí Země, a ledovce,2 které tvoří její značnou část, jsou monolitická tělesa, která od nepaměti patří do naší geografické i kulturní imaginace. Bývají zobrazovány – ať už z ptačí perspektivy prostřednictvím satelitů, nebo zdola, na fotografiích nebo ve filmu, jako ledové jazyky plazící se k moři – coby zvolna se pohybující masa ledu a sněhu. Pojem „ledovcový“ se až dosud pojil s pohybem, který je skoro nepostřehnutelně pomalý. V rámci onoho zdánlivě nekonečného proudu čísel, která nám mají zprostředkovat naléhavost klimatické situace – o kolik stupňů se oteplí, o kolik metrů stoupne voda, kolik druhů vymře – je tání ledovců znázorňováno vlastně formou nepřítomnosti. Rozdíly mezi „předtím“ a „potom“3 nabývají vzájemných souvislostí srovnáváním fotografií ledových hmot.

V komplikovaném propojení fotografického cyklu Ro- berta Zhao Renhuiho, filmařského výzkumu Susan Schuppli a alternativní kosmologie ledu vytvořené Nicem Alexandroffem nacházíme ono teď, které se nachází mezi „předtím“ a „potom“. A jak podotýká Lukáš Likavčan, právě odsud, „z prekérní a nejednotné povahy našich perspektiv se můžeme naučit, jak doopravdy popsat význam toho, co znamená byt pozemšťanem*kou“. 4

V roce 2011 se Robert Zhao Renhui vypravil za polární kruh, aby tu fotografoval a dokumentoval ledovce a vědecké aktivity, ale také lidi, vědce, umělce a aktivisty, kteří s nimi a v jejich rámci interagují. Cyklus The Glacier Study Group funguje coby dvojitý index: Zhaův kritický objektiv zaznamenává pohledem zoologa zvláštní a občas až rozumu se vymykající způsoby, jak dotyční zápolí se svým okolím. Jeho snímky působí tak trochu scénograficky: upozorňují jak na objekty, které chtějí zobrazit – na ledovce a lidi –, tak na společenský, politický a materiální kontext svého vzniku.

O několik let později, 2. dubna 2017, se v kanadském Edmontonu ve skladovacím mrazáku Kanadské laboratoře pro výzkum ledovcových jader (CICL) porouchal chladicí systém. Při pokusu o automatickou opravu začal systém vhánět teplý vzduch do místnosti, kde obvykle vládne čtyřicetistupňový mráz. Během několika hodin se sto osmdesát vzorků ledových jader, nasbíraných v kanadské Arktidě za posledních padesát let, proměnilo v loužičky a páru. Během několika hodin zmizely destitisíce let klimatických dějin Země.5

Klimatické modely, ze kterých odvozujeme naše předpovědi, jsou založeny zejména na modelech vycházejících ze závěrů analýz ledovcových jader. Tyhle modely ale mají k dokonalosti daleko: v důsledku zpětné vazby, které se říká „polární amplifikace“, se arktické oblasti oteplují víc, než by se dalo soudit podle lokální čisté radiační bilance. Právě v takových chvílích, kdy vědecké poznání a komunikace začnou pokulhávat a dojde na nesoulad a tření, si náhle uvědomíme, že modely, měření a fotografie jsou jen součástí „rozsáhlejší ekologie způsobů poznávání a zprostředkování znalostí“.6

Susan Schuppli se o ledová jádra a o archiv CICL začala zajímat, když se dozvěděla o poruše mrazáku, a právě ve zdejších mrazicích zařízeních můžeme z ledu těžit informace spolu s ní. Výsledkem její práce je film Learning from Ice (2019–2021), který přenastavuje pohled na ledovce jako „roz- sáhlou informační síť složenou jak z hmoty, tak z kulturních senzorů, jež zaznamenávají a přenášejí signály o znečištění a klimatických změnách“. Schuppli spolu se svými spolupracovníky a spolupracovnicemi dosahuje úspěšného výsledku právě díky tomu, že záměrně a pozorně propojuje „různé způsoby poznávání od kryosférických vědeckých postupů po domorodé tradice zabývající se stavem ledové masy“.7

Zatímco dílo Schuppli rozvíjením různých forem veřejné narace zprostředkovává vědecké a jiné procesy poznání, Nico Alexandroff využívá tří nedávno objevených envionmentálních jevů spojených s ledem – vykvétání fytoplanktonu, subglaciální dýmy a vznik ledovcové mouky – k navození momentů vizuální a kognitivní disonance. V takových chvilkách se divák může zastavit a uvědomit si, jak je jeho názor na vědecké vizualizace, klimatické modely, samotné fotografie a jejich prezentaci takzvaných faktů předem formovaný jeho předpoklady. Zatímco Renhuiho fotografické obrazy fungují jako dvojitý index, Alexandroff ve své práci vnímá coby index samotný led, který jako by mu vymezoval terén pro úvahy. Využívá diagramy, jimiž nahlíží na led z materiálních, politických, finančních, sociálních a ekologických hledisek, která se potkávají prostřednictvím Alexandroffem zkoumaných tří environmentálních fenoménů, a jejichž prostřednictvím vytváří alternativní pohled na led a zároveň rozvíjí formu koláže, v níž sbližuje estetiku vědecké zprávy, satelitního zobrazení a molekulárního záběru mikroskopu. Vzájemným přiblížením planetární a molekulární perspektivy zasazují Alexandroffovy multiměřítkové obrazy lidské konání do rámce planetárních procesů, sbližují prostředky a osoby, jež by se k sobě za běžných okolností vůbec nedostaly, a obracejí tak naši pozornost k nové kosmologii.

Ať už právem, či neprávem se z ledovců staly zástup- né krajiny, skrze které mluvíme o planetárních klimatických změnách. Fakt, že úbytek ledovců zbrzdí vědecký výzkum a poznamená světové oceány, je sice široce přijímaný, ale přitom je zarážející, jak jalově se komunikuje o naléhavosti jejich odtávající budoucnosti. To se ale může změnit. Alexandroff, Renhui a Schuppli svými pracemi pokročili od „předtím a potom“ k „teď“. Jejich kritické obrazy nás nejen informují o vzniku, pohybech a zdánlivě nevyhnutelném tání ledovců, ale také nám poskytují čas a vhled nutný k tomu, abychom ledovce začali vnímat coby entity, které jsou stejně jako my složitě pospojované ve složitém, provázaném systému celoplanetárního metabolismu.

Poznámka autorky: Děkuji Nicu Alexandroffovi, Robertu Zhao Renhuimu a Susan Schuppli za jejich čas a velkorysost, s níž se se mnou podělili o svou práci a úvahy.

NICO ALEXANDROFF je architekt a výzkumník žijící v Londýně (vystudoval architekturu na Royal College of Art). Jeho práce byly zastoupeny na výstavách v Glasgow, v Praze a Karlsruhe, publikoval v rámci Columbia GSAPP a RIBA. Nico působí jako tutor designu na Bartlett School of Architecture a v nedávno založené výzkumné designové skupině AfterBodies. V současnosti postgraduálně studuje na Royal College of Art, kde se věnuje výzkumu kosmologií ledu v souvislosti s klimatickými změnami.
 
ROBERT ZHAO RENHUI je multidisciplinární umělec a zakladatel Institute of Critical Zoologists. Ve své umělecké praxi se věnuje vztahu člověka a přírody. Zhao má za sebou bakalářské a magisterské studium fotografie na Camberwell College of Arts a na London College of Communication. V roce 2010 získal cenu Národní umělecké rady pro mladé umělce, v roce 2017 se dostal do finále ceny Hugo Boss Asia Art Award 2017 a v roce 2019 do finále 12. ročníku Benesse Art Prize.

SUSAN SCHUPPLI je výzkumnice a umělkyně žijící ve Velké Británii, která ve své práci zkoumá hmotné doklady různého druhu, od válek a konfliktů až po ekologické katastrofy a klimatickou změnu. V současnosti se zaměřuje na vědecké zkoumání ledových jader a na politiku chladu. Její tvůrčí projekty byly vystavovány po celé Evropě, v Asii, v Kanadě a ve Spojených státech, její texty se dočkaly vydání v různých zemích světa.

ELISE MISAO HUNCHUCK je krajinná badatelka, redaktorka a pedagožka se vzděláním v oblasti krajinné architektury, filozofie a geografie (University of Toronto, Kanada). Žije v Berlíně a v Miláně a ve své práci s využitím kartografických, fotografických a textových postupů dokumentuje politiku ekologie, přičemž zkoumá materiální krajiny a vztahy mezi zdroji, infrastrukturou, přírodními procesy, lidskou a mimo-lidskou existencí. Je externí lektorkou na Royal College of Art School of Architecture, na londýnské Bartlett School of Architecture se věnuje výzkumu a pedagogické činnosti a je členkou redakční rady časopisu Scapegoat. Rovněž je obsahovou editorkou festivalu transmediale.

1 Zdejší vědecká stanice se nachází na souřadnicích 72.58°N, 38.46°W.

Ledovce vznikají tak, že na jedno místo po mnoho let a v průběhu celého roku sněží, sníh tu zůstává ležet a stále ho přibývá. Mezi vrstvami starého a nového sněhu přitom ulpívají částice hlíny, pylu a podobně, a tak pod tíhou nového sněhu zůstávají mezi molekulami a v drobných vzduchových bublinkách uvězněné materiální stopy časového období mezi sněžením a slehnutím sněhové vrstvy. A když se sníh promění v led a ten začne vlastní tíhou téct, stane se z něj ledovec. Až do téhle fáze zhutnění se ale může mezi ledovými krystalky volně pohybovat vzduch a vzduchové bublinky. Ačkoliv se to nezdá, vzduch, který se uvolňuje při zkoumání ledových jader, může být „mladší než zmrzlý substrát, který ho obsahuje“ (z Polních zápisků Susan Schuppli). Ledovce tedy vznikají podobně jako společenství složené z žijících i nežijících jedinců, pod tlakem atmosféry, teploty i času. Ledová jádra jsou vzorky těchto společenství.

3 Můžeme se samozřejmě ptát, před čím a po čem.

4 Lukáš Likavčan, kurátorský text, Fotograf Festival #11 Pozemšťané*ky

5 Navzdory této poruše CICL stále uchovává 1317 vzorků ledových jader o celkové délce 1,4 kilometru a starých až 80 000 let. Zdroj: https://www.ualberta.ca/science/ research-and-teaching/research/ice-core-archive/index. html

6 S touto obecnější ekologií, kterou zmiňuje ve svém kurátorském textu Lukáš Likavčan, se můžeme obeznámit ve filmu Susan Schuppli Can the Sun Lie? (2015). Dozvídáme se tu, že pozorování změn klimatu, která jako první učinili Inuité – šlo například o změny postavení slunce nad obzorem, jež, jak se později prokázalo, souvisejí s ohříváním arktického vzduchu – vědecká komunita nejprve odmítala a jsou přijímány teprve zpětně, kdy je západní věda uznává za měřitelné a rozumné.

7 Elise Hunchuck. Olafur Eliasson: Planetary Metabolism and the Charismatic Landscapes of the Cryosphere. Flash Art, 331 summer 2020. https://flash—art.com/article/olafur-eliasson- planetary-metabolism-and-the-charismatic-landscapes-of- the-cryosphere/#_edn7

Elise Misao Hunchuck