Fotograf Magazine

O tělech a jiných věcech

Autorem bouřlivě přijaté výstavy je Klaus Honnef. V listu MF Dnes [9. 8. 2003) se dočkal maximálního ocenění: „Tak kvalitní fotogra­fická výstava totiž v Česku nikdy nebyla,“ stálo pod nekritickým ti­tulkem Skvělý pohled na německou fotografii. Podepsanému mladíkovi Janu H. Vitvarovi chybí zkušenost. I kdyby viděl přehlídku Tělo v československé fotografii 1900-1986, kterou uspořádal An­tonín Dufek v Muzeu Kroměřížska [na 500 exponátů, circa 160 au­torů), nedokázal by si udělat patřičný obrázek. Ani před 17 lety, ani dodatečně. Zatímco Klaus Honnef mohl vydat knihu o 320 stra­nách, Dufek se musel spokojit s letákem o 4 listech. Vladimír Bir­gus udělil Honnefově výběru v Lidových novinách [13. S. 2003) z pěti možných jakostních bodů pouhé tři a vyrukoval se seznamem postrádaných umělců. Také jeho titulek je výmluvný: Když mozek do­minuje nad srdcem. Vzhledem k tomu, že 325 děl od šedesáti au­torů čekají rovněž dvě instalace v Německu, dá se čekat ještě ostřejší polemika. Defilé exponátů ovšem zůstává i přes všechny mezery divácky vděčné. Jistě, dá se želet nenasazení tak pozoru­hodných jmen, jako John Heartfield, Horst P. Horst, Hans Bellmer, Otto Steinert, Thomas Struth, Andreas Mueller-Pohle, Thomas Ruff a další. Nedostává se dokonce celých směrů, třeba socialis­tického realismu východní zóny a různých protirežimních pólů tvor­by — příkladně propagandu demaskujícího dokumentarismu. Naproti tomu vystavené záběry, které dělali pro nacisty Leni Riefenstahl a Max Ehlert, stylizují scény do podob, v jakých měly být akcepto­vány. Prosím, i to bylo Německo… Jenže kde potom zůstal Heinrich Hoffmann? Chybí-li osobní fotograf Adolfa Hitlera, pak je nasnadě, že v putovní výstavě není ani portrét nejznámějšího představitele Německa všech dob… Exaktní retrospektiva by musela vypadat ji­nak.

Nicméně kniha, která výstavu komentuje, je pojata jako esej: kon­cepce má velmi osobní ráz. Klaus Honnef na tiskové konferenci zdůraznil, že se mu podařilo dosáhnout zastoupení nebývalého po­čtu umělkyň. Dotáhly to téměř k 50 % zúčastněných. Důležitější však je, co vlastně výsledný soubor říká. Neilustruje národní dějiny, i když je jimi silně poznamenán. Ukazuje smýšlení o zobrazování tělesnosti. Na začátku stojí klasik nové věcnosti, portrétista August Sander. Jeho Pan učitel [1910] je vůbec nejstarší položkou. Smě­rem k současnosti jsou exponáty stále artificiálnější. Coby motiv je tělesnost oslabována. Závěr katalogu byl věnován obrazům, kde je člověk jakožto námět pouze symbolizován: Claudia Hils užívá místo živých modelů loutky nebo rovnou terče. Max Regenberg vidí v opuštěné krajině výhradně reklamní poutače s tištěnými schéma­ty postav. Andreas Horlitz a Anke Erlenhoff už ani to. Jen manipu­lují nezalidněné snímky. Je to skutečně pointa dneška? A není-li, proč se jí v katalogu stává? V průběhu minulého století se lišily odpovědi na otázku, co je ve fotografii uměním. Katalog považuje za rozhodující zvrat v docenění fotografie muzejníky teprve Conceptual Art a za klí­čové tvůrce manžele jménem Bernd a Hilla Becherovi. To je uměnovědný horizont poloviny 70. let, kdy se Klaus Honnef začal o fotografování zajímat. Jenže umění dokáže vytěžit prosté snímky v mnohem širší škále. Je to tedy konstrukce Honnefovy perspektivy, co po­stupně fyzické tělo zabíjí. Vždyť se autor průřezu 20. stoletím téměř bez výjimky distancuje od momentek nekašírovaného ži­vota malými kinofilmovými přístroji!

Klaus Honnef. Gabriele Honnef-Har­ling. Deutsche Fotografie im 20. Jahrhundert. Van Kdrpern und an­deren Dingen. Vydala Galerie hlavní­ho města Prahy (u příležitosti stejnojmenné výstavy 18. 6. – 28. 9. 2003): Edition Braus im Wach­ter Verlag.

Josef Moucha