Fotograf Magazine

Past na klasika

Josef Koudelka (“ 10. ledna 1938) uspořádal putovní retrospektivu Fotograf. Loni v létě mě­la premiéru v Arles. Reprízu uvedl u příleži­tosti autorových pětaše­desátin Veletržní palác Národní galerie v Praze (15. 11. 2002-23. 2. 2003). Akce se stala vý­zvou k bilancování. Jednak pro samotného tvůrce, jenž udělil nebý­valé množství rozhovorů v mateřštině, jednak pro Annu Fárovou, která se komentování Koudelkova díla věnuje od poloviny 60. let a své postřehy mohla sumarizovat v monografii.

 Do loňského roku chyběla kniha nepomíjející Koudelkovy začátky a divadelní zakázky. Jen autorovi snad monografie nescházela. Vždyt každému svému předchozímu albu vtis­kl esteticky svérázné ladění. Ze všech propracovaných celků bylo nyní tře­ba vytrhat části redukující jejich význam. Nicméně publikace nakladatelství TORST se zdařila. Doplňuje ji rozhovor s autorem, vedený Karlem Hvížďalou (avšak touto recenzí citované výroky z něj nepocházejí). Monografie má stej­né členění, jaké dalo půdorys výstavní retrospektivě: Začátky, Divadlo, Cikáni, Invaze, Exily a Chaos. Nicméně oba celky dostaly jiné proporce, tak­že knížka (82 reprodukcí) i výstava (315 exponátů) vyznívají po svém. Koncem 50. let začínal Josef Koudelka solitéry, jednotlivými soběstačný­mi fotografiemi. Monografie z nich reprodukuje pouze 6, výstava jich zpří­stupnila 14. Východisky zůstával Koudelka věrný starší tradici české fotografie, napájené étosem výtvarného umění. Nálada jeho raných prací evokuje tvorbu Evy Fukové, která v 50. a 60. letech platila za nekorunova­nou královnu tuzemských experimentátorů, laborujících v pomezí fotogra­fování a volné kreativity. Nicméně roku 1961 získal Koudelka diplom strojního inženýra na pražské technice, výstavně debutoval v divadle Semafor a začal fotografovat Romy na Slovensku, v severních Čechách -později i v Rumunsku a jinde. Podstatou svého díla učinil různorodá téma­ta. Tomu prvnímu, romskému vyčlenil v retrospektivě prostor 97 obrazů. V knize je reprezentuje 15 reprodukcemi: „Cokoli fotografujete, vyžaduje ji­stý přístup,“ vykládá. „Možná proto jsou vizuálně tak odlišné moje fotografie z cikánských osad a z divadel, i když vznikaly zároveň.“ Koudelkovy rané zakázky zůstávaly dlouho roztroušeny pouze na stránkách časopisu Divadlo z let 1961-1970. Celkem 13 ukázek v monografii dokládá etapu, díky níž se letecký inženýr roku 1967 profesionalizoval jakožto fotograf ve svobod­ném povolání: téhož roku mu byla za inovaci divadelní fotografie přiznána výroční cena Svazu československých výtvarných umělců.

Připomínání těchto zřídel má zásadní význam pro pochopení zralé tvor­by. Poprvé k němu sáhla historička umění Anna Fárová, když roku 1990 pořádala retrospektivu a katalog Josef Koudelka: Z fotografického díla 1958-1990 pro Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Už tehdy bylo zřejmé, kde se vzala preciznost kompozic a sytě probarvené vypracování pozitivů, jež patří ke Koudelkově konfesi. Mimo Koudelkovu rodnou zemi zů­stávaly ovšem donedávna první umělcovy pokusy s médiem fotografie ne­známé. Nicméně 59 exponátů z období práce pro různá divadla je v aktuální putovní retrospektivě nekriticky nadsazenou porcí (obzvláště ve srovnání s toliko 11 položkami navazující kapitoly Invaze). Ideálním optickým efektem naopak působí 22 studií předloh pro pérovkové ilustrace zmíně­ného žurnálu Divadlo. Tyto exponáty bohužel nezastupuje v monografii ani jediný.

Aby se mohl Koudelka mezi Romy vracet, nosil jim obrázky: „To zname­ná, že v první řadě jsem je fotografoval tak, jak se oni chtěli vidět,“ glosu­je. „Zvlášť důležité bylo, aby nevyšli hodně černí – aby měli dost světla v obličeji. Když se někomu výsledek nelíbil, tak fotografii třeba roztrhal. Většina cikánských portrétů z té doby je tudíž inscenovaná, protože ti lidé byli navedeni, kam si mají sednout. Zároveň jsem měl systém zůstat tak dlouho, až se fotografovaný člověk stal víceméně normální. Portréty jsou i přesto většinou ztuhlé. Ti lidé se totiž nikdy před tím neviděli na fotografi­ích. Jedině znali staré fotografie, na nichž se nikdo nehýbá. Vzpomínám si, jak jsem jednou odjížděl autobusem: běželi za námi kluci a ten, co si všiml, že fotografuji, ten se rychle zastavil!‘

„V době prvního výročí srpna 1968,“ vrací se Josef Koudelka k přepade­ní vlasti pěti armádami Varšavského paktu, „jsem byl s Divadlem za branou v Anglii. Prodávali tam Sunday Times s mýma fotkama. A nikomu jsem ne­mohl říct, že jsem invazi fotil já. V tiráži stálo: ‚neznámý pražský fotograf?“ U toho také dlouho zůstalo. Autor nechtěl riskovat, že rodičům uzavře možnost vycestovat za ním anebo za sestrou. Inkognito získal i cenu za nej­statečnější reportáž roku. Knižní podobu dala sérii o deseti dnech, které otřásly Prahou, pouze Francie titulem Prague, 1968 vybraným z desetiti­síce záběrů. „Jako kniha ty fotografie v Čechách nikdy nevyšly, zdůrazňuje tvůrce. Kdysi to nebylo možné, ale já doufám, že tu snad někdy vyjdou. Domnívám se, že jsou pro historii národa dosti důležité. Možná si to někdo jednou uvědomí. V průběhu těch deseti srpnových dnů se národ zachoval skutečně naprosto výjimečně.“

S rozběhem 70. let se Josef Koudelka postupně začlenil do výběrového družstva fotografů Magnum Photos, jemuž zjara 1969 svěřil záštitu svých autorských práv konspiračním zasláním negativů o vojenské okupaci Čes­koslovenska.

Britského azylu využil jako zázemí k pohybu po světě. Vytěžil z něj svazek snímků, nazvaný Exiles. Poprvé vyšel roku 1988. Fotografie inspirovaly k úvodnímu eseji polského básníka Czeslawa Milosze, nositele Nobelovy ce­ny a osudem rovněž vystěhovalce. Obrazy i komentář stvrdily, že fotografa opuštění domoviny nezlomilo, jako tolik jiných krajanů před ním i po něm. Tvůrce se naopak v Exilech dobral vrcholu. Nebo snad může fotografie vy­jádřit víc, než zjevuje pohled obrácený do lidského nitra? V kompozičně do­konale stylizovaných momentkách se zračí osamění jakožto osud sdílený nejen vyhnanci totalitních režimů. Mezi 53 exponáty ani 24 knižními repro­dukcemi nechybí snový snímek anděla na bicyklu, jejž Koudelka exponoval ještě ve vlasti.

„Venku jsem potřeboval někoho, o kom bych věděl, že mě má rád, chce mi pomoci a dobře mi poradí“ Takového člověka našel v legendárním spo­luzakladateli agentury Magnum Photos. „Henri Cartier-Bresson byl první, kdo mi řekl nejen to, že mám oči, ale že oči mělo mnoho lidí a přišli o ně. Nemyslím si, že mě ovlivnil fotograficky. Ale v etice mě ovlivnil naprosto. O Západě jsem měl svou představu – bylo mi přes třicet, když jsem od­cházel: věděl jsem, do čeho jdu a že nechci dopadnout jako oni … Byl jsem ovšem naivní v tom smyslu, že když jsem jel do Španělska a v Magnu mi řeků ‚Udělej nám tam nějakou barvu‘ tak já nevěděl, že mohu odmitnout. Takže jsem to zkusil, a hned viděl, že to nefunguje. Proč? Někomu biograf trhá vočima, někomu se pivo zdá hořký. Každej máme něco …“

Vizitkou světoobčana Josefa K. se stala angažovanost ve věcech lid­skosti. Vystavila mu ji 28. června 1994 Anna Fárová v projevu k zahájení pražské výstavy ekologických panoramat Černý trojúhelník, Podkrušnohoří (1990-1994): „Zdá se, stále víc a stále vážnějí že u Josefa Koudelky je přítomno politikum ve smyslu starosti o věci veřejné, a že svá témata hledá a nachází problematické skutečnosti naše­ho současného světa.“ Trojjazyčná kniha Černý trojú­helník (1994)
o následcích povr­chové těžby uhlí byla nakladatelstvím Vesmír vybavena faktografickými popisky. Je to ještě umění? Jistěže. Neladnost námětů tvoří s harmonizujícím pojetím záběrů bizarní srostlici. Připomeňme si, co Koudelka řekl o Brookově nastudování Shakespearova Krále Leara (fotografoval je v Praze roku 1964): „To bylo jedno z nejkrás­nějších divadel, jaké jsem kdy viděl … To přesně bylo v té mojí estetice oškli­vosti a krásy“ A premiérové uvedení Černého trojúhelníku ještě umocnilo umístění precizně adjustovaných exponátů do Salmovského paláce – krás­né, leč od roku 1984 chátrající součásti Hradčan.

Podkrušnohoří je jednou z mnoha autorem navštívených krajin rozvratu. V širších souvislostech je nositelem problému odcizenosti monumentální al­bum Chaos. „V poslední době publikuji panoramatické knihy“ účtuje foto­graf, „a to hlavně z toho důvodu, že jsem je musel dokončit. Přijal jsem třeba takovou jakoby fotografickou zakázku, nabídku kulturní instituce foto­grafovat Řím tak, jak já bych ho viděl. Dopiním tím starší soubor z Říma a v květnu bych tam měl mít výstavu asi dvaceti fotografií. Já sám si to ne­mohu dovolit, protože s panoramatickým aparátem udělám na film čtyři zá­běry, za den dvacet filmů a to je zkrátka s vyvoláním a kontakty příliš drahé. Když mi dá někdo materiál na fotografování, je určen také termín zveřej­nění. Nazvětšovat velkou panoramatickou fotografii může trvat i celý den. Většina mých fotografií není zvětšována mnou, což jsou spolu s rámováním další položky které musí zaplatit sponzoři. Třebaže bych dokázal zvětšovat i panoramatické fotografie – a já si pořád myslím, že jsem ten nejlepší -, trvalo by mi to daleko déle. Ale já měl to obrovské štěstí, že jsem se před asi pětadvaceti lety potkal s člověkem, který říká, že při zvětšování myslí ja­ko já. Ušetřil mi spoustu nervů a času. Je to bosenský Srb Vojin Mitrovič. Stal se mým kamarádem a dřív, než mu to řeknu, ví, co chci … A já jdu ra­ději fotografovat.“

Tvůrce si zjevně nepřipouští, že je to zlatá klec. Vždyt kniha Chaos je od roku 1999 hotová! Coby vyznavač Koudelkových etapových tahů za novými náměty a z nich odvozených estetických kánonů jsem zvědav na příští ide­ový úběžník … Josef Koudelka si oproti tomu pochvaluje zakázku společ­nosti Lhoist, jež mu vydala album Lime Stone o svých vápencových lomech. Ostatně retrospektivě Fotograf sekundovala v Praze výstava 43 panoramat Kámen Pierre v Galerii Štěpánská 35 Francouzského institutu. „Tahle na­bídka mi spadla z nebe, neboť mi pomohla jit dále v mé práci s krajinami. Po celé tři měsíce jsem měl volnost pohybu všude po Evropě i ve Spojených státech. Byl jsem úpině svobodný. Ukázal jsem svoji akreditaci a oni mě ne­chali toulat se samotného celé dny. Život i fotografování jsem si rozdělil. Když fotografuji krajinu, používám panoramatický aparát. Většinu těchto fo­tografií jsem dělal aparátem FUJI na negativ 6 x 18 centimetrů. Ten má tu výhodu, že mohu volit kompozici, aniž bych ji přizpůsoboval horizontu. To třeba Josef Sudek nemohl. Jestliže chtěl mít horizont přímý, nedeformo­vaný, musel ho držet uprostřed záběru. Já mám jinou konstrukci, kde se objektiv neotáčí … Nikdy nepoužívám stativ, nemám na to trpělivost. Fotografuji z ruky i při delších časech osvitu“

Náročným výběrem z ohromného množství exponovaného materiálu se Koudelka opakovaně dobírá vedut, jež ve své pomyslné dokonalosti připo­menou nadhled letce: ozvláštněním perspektivy se zdají krásné, jenže zů­stávají nekonkrétní. Ve Veletržním paláci bylo vystaveno 59 panoramat velkého formátu. Vznikl tak blok, který mohl některé návštěvníky zahltit podobně jako kapitola Divadlo. Kritika reagovala různě, až protikladně. Panoramata adorovala v Literárních novinách Věra Jirousová, která před mnoha lety uvedení Koudelkovy souborné výstavy Národní galerií iniciovala (ale nebyla jí pak svěřena organizace a ona mezitím instituci opustila). Závěr z Koudelkovy životní bilance v podání renomovaného kritika Josefa Chuchmy pro Respekt zněl: „Je to zpráva individuality, která stále více komunikuje pře­devším sama se sebou, úmyslně se míjí  s většinovou společností a fyzicky i duchovně se chce rozplynout v silách přesahujících jeden lidský život a lid­skou civilizaci.“ Také Anna Fárová napsala recenzi výstavy Fotograf. V ča­sopise Ateliér zproblematizovala to, že Koudelka z „destruktivních momentů vytváří pointu a závěr přehlídky“. Ano, tucet reprodukcí v monografii se zdá v poměru k ostatním pasážím knihy přiměřenější, než těžko únosné bře­meno na konci výstavní retrospektivy. Nicméně Fárová přišla s důležitým svědectvím o skrytém rysu Koudelkova tvůrčího ohlédnutí: „Pro monografii nakladatelství TORST bylo roku 1996 plánováno sedm kapitol. Knižka ne­měla podle šest let starých představ končit krajinami destrukce, ale set­káváním a deníkem. Tedy osobním oddílem, který by kulminaci oné tíživosti oživil a vyvážil: (lilo by současný kontakt s člověkem patřičně obrátil od zá­věrečného =ražení k propojení s částmi Cikánů a Srpna 1968.“ I když monografie zůstala nedotažená, netrpí disproporcemi, které vznik­ly tím, že autor složil retrospektivu z šesti původně soběstačných výstavních oddílů (což platí i o užití krajně redukovaného celku Invaze].

Čemu dává Josef Koudelka přednost – výstavě nebo knize? „Výstava za­číná a končí, narozdíl od knihy, která pokračuje. A pokud k výstavě nevznikla nějaká publikace, tak výstava neexistovala. Krásné je ráno se probudit, cítit se dobře, jít se dívat a fotografovat. Publikace pro mne není tou nejvíce roz­hodující věcí. Nejdůležitější je existence fotografií, i když třeba nejsou nazvět­šované. S tím máme v Čechách všichni zkušenost, protože tady nebylo tolik možností jako někde jinde. Pro nás bylo normální, že jsme dělali do šupliku.“ Vedle práce s panoramatickým aparátem Koudelka nadále fotografuje na kinofilm: „Byl jsem třeba měsíc v Rumunsku a vůbec jsem si s sebou vel­kou kameru nevzal. Jenže z fotografování lidí toho po roce 1990 moc na-zvětšovaného nemám. Ale pro mne ty fotografie přesto existují. Jednak jsem je udělal, jednak se domnívám, že negativy nepodlehnou zkáze, i když se to pochopitelně stát může. Půjde-li však všechno normálně, měl bych mít možnost se k nim vrátit, ty dobré fotografie vybrat a dál s nimi pak ně­co dělat „

Doufejme, že lze spoléhat na fotografův příslib: „Když jsem unavenej, ulé­hám a mám chuť fotografovat, a když není nikdo kolem mne, vyfotím tře­ba své nohy. Nejsou to nějaké velké věci a někteří je nenávidí. Ale vždycky jsem fotografoval místo, kde jsem spal, a interiéry, kde jsem se octnul. To je pravidlo, které jsem si stanovil, protože jsou věci, které člověk zapomíná vnímat. Jednou, možná, z toho udělám knížku. Nic jiného než tyhle malé fotky …“

Josef Koudelka monografií i výstavou Fotograf přes všechny výhrady stvr­dil výjimečnost díla. Autorova preciznost vedla k dotažení každé z etap zra­lé tvorby k nejzazší možné dokonalosti. Není divu, že Josef Koudelka je počítán mezi špičkové fotografy současnosti, že vystavuje v nejproslulejších galeriích či muzeích, fotografie od něj zakoupily přední světové sbírky a na­dace švédského výrobce kamer značky Hasselblad ho vyznamenala za dlou­hodobý přínos oboru.

Josef Moucha