Fotograf Magazine

Příběh fotografa

Italo Calvino

Na jaře vyrazí statisíce občanů v neděli ven s aparátem přes rameno. A fotografují se. Vracejí se spokojeně jako lovci s přecpanou brašnou, tráví dny v sladce úzkostném očekávání, jak dopadnou vyvolané fotky (tuhle úzkost někteří doplňují subtilní rozkoší alchymistických manipulací v temné komoře, která čpí kyselinami a kam je rodinným příslušníkům vstup zakázán), a teprve když mají snímky před očima, zdá se jim, že se hmatatelně zmocnili prožitého dne, teprve tehdy alpská bystřina, pohyb dítěte s kyblíčkem či odlesk slunce na manželčiných nohou nabudou neodvolatelné platnosti něčeho, co bylo a o čem se již nedá pochybovat.To ostatní ať si jen utone v neurčitém stínu vzpomínky. 

Při návštěvách u přátel a kolegů zpozoroval Antonino Paraggi, ne-fotograf, svou rostoucí izolovanost. Každý týden zjišťoval, že k rozhovorům těch, kdo básní o citlivosti clony nebo diskutují o počtu dinů, se přidává hlas někoho, komu až do včerejška svěřoval své sarkasmy o aktivitě pro něho tak málo vzrušující a tak chudé na nepředvídané okolnosti s jistotou, že ten druhý je s ním sdílí.

To read the entire article you must log in.

Log in

#21 o fotografii

120