Fotograf Magazine

Radeq Brousil (1980), studia a stáže: Brusel, Montreal, Praha. Založil systematické budování svého mýtu na úmyslné subverzi. Vizuální roztříštěnost je pro něj autentickým výrazem současného prožívání i zřejmě i uchopování světa. Výkladová nejednoznačnost a autorova unikavost je tu záměrná a zjevná. Radeq Brousil se chce se bavit, být na scéně, iritovat, i být úspěšný. Vedle toho ale nepochybujeme, že tak jako mnohý jiný autor, chce být čten právě ve zcela jiné rovině. Hry, masky, život, realita, chlad, surovost, obsese, lež i vulgarita Brousilových fotografií se někdy náhle a překvapivě lámou v nečekanou něhu a poetiku. Právě díky tomu nemůžeme tak snadno fotografie Radqa Brousila odložit stranou. Jeho fotografie jsou ve skutečnosti překrytými romantickými smutnými obrazy osamění a strachu. Zjevným pozadím jeho prací, které nás cíleně vtahují s větší či menší intenzitou do tušených a temných vášní, je však autorova sebekontrola a zvažování, kam až nás nechá vkročit. Touha je přítomná, ale skrytá, právě tak jako balancování, s nímž Radeq Brousil zachází. Své obrazy nabízí ke klíčování a předvádí je velmi rozvážně. Masky jsou v nich oblíbenou výbavou. Za masku schovaný, skrze masku hledící. Demonstrovaný voyeur je chytrý. Předbíhá naše myšlenky a návnadu vlastního voyeurství nám nabídne ještě dříve, než bychom jej sami odhalili. O to komplikovaněji se pak při cestě interpretace nabídnuté návnady, této komplikace ke klíčování, vzdáváme. Autorovi nelze upřít estetiku a poučenost. Formálně ví přesně, co nechce, a obsahově spíše intuitivně prohrabává haraburdí i poklady osobních skrytostí, aby nám je drze předhazoval k našemu vlastnímu zrcadlení. Nechtěně se někdy v krátkých záblescích poznáváme a přestáváme si všímat, že autor přece vypráví o sobě a s námi si jen hraje. Zůstává sám se svou hrou. Tak si to také přál?

Ivan Pinkava