Fotograf Magazine

Výraznou měrou se o tento úspěch polského dokumentu zasloužil Rafał Milach, jeden z nejviditelnějších autorů z kolektivu Sputnik Photos. Jeho tvorba přesně vystihuje to, pro co se u nás začalo z nedostatku vhodnějšího výrazu před patnácti lety užívat výrazu „nový dokument“, který odtud přešel i do polského prostředí. Přitom podobný název nesla už v roce 1967 výstava New Documents v Muzeu moderního umění v New Yorku, která vedle sebe představila tehdy ještě nepříliš známé dílo Lee Friedlandera, Williama Egglestona, Diane Arbus a Garry Winogranda.

Ještě na počátku prvního desetiletí byly přístupy nového dokumentu neotřelé. Zastánci klasické fotografie a tradiční momentky je nepřijímali vstřícně a nenacházely oporu ani u grantových komisí a galerií. Dnes jsou již podmínky lepší, zřetelně se proto ukazuje, které práce obstály a kdo si dokázal uhájit svůj přístup k tvorbě i přes nevstřícnost okolí. Před deseti lety bylo upozorňováno na změny ve volbě sledovaných témat a především na technické inovace. Nyní jsou v centru pozornosti spíše způsoby autorského vyjádření, editace a hledání nových možností jazyka fotografie a jejich prezentování.

A právě příkladným zástupcem takového přístupu je polský fotograf Rafał Milach a sdružení fotografů Sputnik Photos, které vzniklo v roce 2006 během workshopu organizovaném agenturou VII pro novinářské fotografy ze zemí střední a východní Evropy. Z dnes aktivních členů jej založili Jan Brykczynski, Manca Juvan, Rafał Milach, Agnieszka Rayss, Slovák Andrej Balco i Čech Filip Singer. Později se k nim přidali Michal Luczak a Adam Pańczuk. Kolektiv těchto výrazných autorů pracuje na svých individuálních i společných projektech a svůj zájem cílí na střední a především východní Evropu. Výjimkou byl projekt fotografů a spisovatelů sledujících Island v době těžké finanční krize. Do určité míry jako protiváha tomuto uskupení vzniká o dva roky později NAPO Images Photoagency zastřešující autory jako je Filip Cwik, Maciej Jeziorek, Adam Lach, Wojciech Grzedzinski, Piotr Malecki, Ewa Meissner a Monika Szewczyk.

Na příkladu tvorby Rafała Milacha můžeme v posledních letech sledovat výrazně se projevující ztrátu důležitosti tištěných periodik pro svět fotografie. Namísto jednotlivých fotografií, menších esejů nebo variabilního souboru snímků se autoři daleko více soustřeďují na dlouhodobé projekty a jejich představení výstavou nebo nyní stále častěji formou autorské knihy. Knižní prezentace si od prvopočátku říká o jiný styl práce, odlišnou skladbu fotografií i uvažování v jiném fotografickém jazyce. Rafał Milach výrazně podnítil tento přesun zájmu od narativní série obrazů k autorským publikacím v polském prostředí. Na jeho publikacích, stejně tak jako na knihách skupiny Sputnik, se výrazně edičně i graficky podílí Ania Nałecká. Ostatně sám Rafał Milach vedle Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě vystudoval grafický design na Akademii výtvarných umění v Katovicích. Formát knihy umožňuje kombinaci fotografie a grafiky, polygrafie, textu, koláže i asambláže různých formátů, nalezených fotografií nebo předmětů. Taková volná práce s fotografií a hranicemi dokumentu je u Rafała Milacha velice stylotvorná a v posledních letech má výrazný vliv na řadu dalších polských i českých autorů.

Jeho poslední knihu, která nese název The Winners, v roce 2014 vydalo londýnské nakladatelství GOST. Fotografie vznikly jako součást společného projektu Stand By, kdy se členové Sputnik Photos soustředili v letech 2010–2012 na území Běloruska. V tomto prostředí Milacha nejdříve zajímalo hledání vlastních rodinných kořenů, ale záhy se obrátil k tématu, které si vyzkoušel už v souboru Very Beautiful Project během rezidenčního pobytu v Lodži: místo kritického odstupu zobrazoval to, co je podle mínění obyvatel nebo oficiálních míst krásné.

The Winners je v kontextu projektů Rafała Milacha výjimečný. Míra autorského pohledu je zde zdůrazněna právě potlačením autorství. Jako oficiálně akreditovaný zahraniční reportér byl doprovázen místním průvodcem a s „vítězi“ se mohl potkávat na přesně vymezenou dobu v předem upraveném prostředí. Zobrazuje je „zkrášlujícím“ stylem soudobé módní fotografie. Místo toho, aby zachytil protirežimní protesty, což by bylo buď znemožněno, anebo vystihlo jen vnější podobu této „poslední diktatury v Evropě“, se Milach stává „oficiálním fotografem“ a zobrazuje systém uměle vytvářeného pořádku, klidu a bezpečí, kdy stát pomocí oceňování malých vítězství a úspěchů odvrací pozornost od hlavních problémů: ať už jsou to soutěže o nejkrásnější zamilovaný pár, o nejlepší vlasteneckou píseň, nejlépe prodávané cigarety nebo nejlepší úřednici či pracovnici knihovny. Milachův průvodce je současně zaměstnancem státu, pro fotografii vybírá osobu, čas a místo. Fotograf v krátce vymezeném čase navazuje kontakt s fotografovanou osobou, postupně se orientuje v přiděleném prostoru a jen minimálně režíruje. Potlačuje svůj kritický pohled, naslouchá oficiální běloruské propagandě i autocenzuře a sebestylizaci portrétovaných občanů, a tím během své návštěvy dekonstruuje rychle nalíčené fasády potěmkinovské vesnice. Také vydaná kniha je vázaná v červené kůži a bílým písmem přímo na titulu je citováno z vládní preambule. Fotografie jsou na stránkách knihy přilepeny pouze v horní části. Je tedy možné je odklopit, a odhalit popisky s bližšími informacemi. Polygrafické zpracování a velké nároky na ruční práci předurčily vydání jen v malém nákladu, ale současně vytvořily knihu, kde jsou fotografie, grafická úprava i knižní zpracování organicky propojeny.

Tomáš Pospěch