Fotograf Magazine

Sanaz Sohrabi

Jsou vůbec někdy obrazy nevinné?

Byť se to tak může někdy zdát, fotografie neexistují nikdy jen tak samy o sobě. A o těch pořízených strojově nebo pro archivní a dokumentární účely to platí dvojnásob. Jak ukazuje umělecká tvorba Sanaz Sohrabi, obrazy (a ty reprodukovatelné především) jsou součástí mnohdy nechtěných svědectví zapletených do husté pavučiny vztahů. Umělkyně pak ve své práci tato vlákna rozplétá, ale i znovu splétá do umně utkaných koberců.

Ať již se jedná o fotografie, filmové záběry z archivů, či obrázky stažené z internetu, Sanaz Sohrabi pracuje téměř vždy se snímky, které sama nepořídila. „Obraz“ ve smyslu anglického „image“ je pro ni zásadní stavební jednotkou a prostorem nepřeberného množství otázek. Sohrabi se již ve svých starších pracích (např. Auxiliary Mirrors, 2016) vyrovnává s tím, že statut zobrazení vždy podléhá nějaké tradici. Současně její tvorba reflektuje proces, který nastává při novém oběhu obrazů, tedy přenos původního (a v případě Sohrabi často ideologického) významu nebo jeho rozpouštění, odlupování či přelepování. 

Práce Sohrabi jsou pak oporou myšlenky, že jak „druhý život“, tak další vrstvy obrazů jsou s fotografiemi a videi bezprostředně spjaty, a to nejen ve chvíli jejich pomyslného zrození, resp. pořízení, ale již dlouho předtím. Jsou tedy náhodnými i úmyslnými svědky jisté vizuální tradice, ale také převládajícího dobového či ideového narativu a otiskem kolektivního vědomí a paměti. Zajímavým příkladem práce s obrazy jako důkazy a reprezentacemi je projekt Script for Groundless Images, 2018. Sohrabi pro něj vybrala úryvky z archivu, který pod hlavičkou amerického Kongresu shromažďuje videorozhovory s veterány války v Zálivu, ale i dalších blízkovýchodních konfliktů, jichž byly Spojené státy součástí. Tato práce je archivem „na druhou“, neboť samotní mluvčí si jako vizuální pomůcku ke svému vyprávění berou své vlastní fotografie. Není pochyb o tom, že tento státní archiv reprezentuje pouze určitý segment vzpomínek. Opakování detailů ve vyprávěních ale může diváka utvrdit v pocitu, že jde o záznam toho, jak se věci skutečně staly. Nepříjemné mrazení tak musí pociťovat každý, kdo si z dějepisu zapamatoval alespoň onu otřepanou frázi, že „historii píší vítězové“.

Možná i proto se Sohrabi ze vzdoru vůči přehledné čitelnosti událostí, která je falešná, ve své novější práci uchyluje k více rozostřenému vidění. Syndromes (od 2019) jsou autorkou překreslené odtajněné dokumenty CIA vztahující se k tzv. Válce tankerů, která probíhala v letech 1984–1988 mezi Íránem a Irákem se zapojením světových mocností jako USA nebo SSSR. Projekt tak spojuje výzkumné a umělecké zájmy Sohrabi, a to nejen ty geopolitické, vztahující se obchodu a cirkulaci ropy, či vizuálně mocenské, jež se vztahují k oběhu obrazů a narativů s nimi spojenými. Zdůrazňuje právě onen fakt, že zásadní není jen to, co je na obraze, ale rovněž, a mnohdy především to, co na obraze není. Velké tmavé plochy kreseb umístěné tam, kde byly v dokumentech začerněné informace, provokují naši touhu po co nejpřesnějším vyprávění historické události, kterou však nikdy není možné zcela naplnit.

Sanaz Sohrabi je vizuální umělkyně a režisérka narozená v Teheránu, kde také započala svá studia na Vysoké škole výtvarných umění na teheránské univerzitě. Dále studovala v USA a své PhD zaměřené na geopolitické vztahy v kontextu s ropným průmyslem dokončuje v kanadském Montrealu. Její práce byly od roku 2016 představeny na řadě významných filmových festivalů.

Tereza Rudolf je kurátorka, umělecká kritička a instruktorka pilates. Od roku 2016 je jednou z organizátorek Fotograf Festivalu, v rámci kterého kurátorovala ročník 2018 s podtitulem „Non-work: Occupied by Leisure Time“ a spolukurátorovala ročník 2020 s podtitulem „Uneven Ground“. Zaměřuje se na hranice mezi fotografií, videem a současným uměním. 

Tereza Rudolf

#41 postdigitální fotografie

150