Fotograf Magazine

Seba Kurtis

Ne/viditelní migranti

Když Seba Kurtis (1974) zachycuje migranty a jejich příběhy svým fotoaparátem 5×4, jeho fotografie vypovídají o podvědomé zkušenosti. Jeho fotky běžnému divákovi evokují cestování, ale přitom se jedná o konfrontaci s odvrácenou tváří situace, která se nejen v Evropě odehrává nedaleko od našich každodenních životů. V roli fotografa se Kurtis ve svých projektech dlouhodobě pohybuje mezi nelegálními migranty, ale sám není pouhým pozorovatelem. Do roku 2001 žil v rodné Argentině, než politické a ekonomické podmínky přiměly jeho samotného a následně celou rodinu k emigraci. Přestěhoval se do Španělska, kde ale i přes své evropské kořeny (matka Italka a otec Řek) nebyl vítán a prvních pět let zde pobýval ilegálně. Při práci na stavbách se seznámil s lidmi na útěku z různých krajů a důvodů, ale všichni měli podobný cíl – najít důstojný způsob života. Kurtis, který původně studoval žurnalistiku, tak poznal druhou stranu reality, která se v médiích často neobjevuje.

Ve své nejnovější sérii Paraíso (2018) zachytil Kurtis krajinu, kam uprchlíci poprvé připlouvají po riskantní plavbě přes Středozemní moře, přičemž mnozí z nich tragicky zahynou. Na tento jev Kurtis reagoval již v souboru fotografií Drowned (2008), v němž zaznamenal příběhy, které se do médií dostanou spíše jen jako pouhá čísla. Statistiky a grafy jsou stěžejní pro poslední cyklus, ve kterém zdánlivě ledabylé třpytky na fotografiích opisují kvantitativní informace z Kanárských ostrovů, kde průzkumy poukazují na sociálně a finančně nepříznivé podmínky s těžkými následky. Ale přesto sem nadále směřuje velký počet nelegálních přistěhovalců. A tak se sen o ráji z fotografie s nápisem Sueño postupně vytrácí (autorova hra se slovy ve španělštině: sen – sueño, ráj – paraíso).

Kurtis ve svých fotografiích často manipuluje s negativy. Zásahy do fotografií během procesu vyvolávání nebo do hotového obrazu lze označit za jeho charakteristický estetický rukopis. Jako například v sérii Heartbeat (2012), která zobrazuje neviditelné portréty běženců. Tím Kurtis vytváří vizuální paralelu se způsobem, jakým policie za pomoci detektoru tlukotu srdce hledá nelegální běžence v úkrytech uvnitř nákladních vozů. Neviditelní, ale exponovaní. Nejasný výjev na těchto fotografiích vzniká přeexponováním filmu a pouze bližší pohled odkryje nepatrné siluety. Touto technikou paradoxně pomáhá zviditelnit přehlížené problémy migrantů. Metoda s vyšisovaným efektem zároveň maže čistě dokumentární charakter Kurtisových fotografií, které představují matnou vzpomínku na zmizelé osoby a nenaplněná očekávání. Podobný způsob byl použit i u zmíněné série Drowned. Film byl potopen do moře, aby se poničila chemická struktura a následně také vyvolaný záznam. Nestabilní chemický proces dokonala zkáza slanou vodou. Ta přeneseně postihuje také životy migrujících, kteří plují přes nehostinné moře k evropskému pobřeží – ale ani to není o nic víc pohostinné.

Fotografické koláže Talcum (2015) jsou odkazem na aféru, kdy se v dodávce s rozdrceným mastkem (původní latinský název je převzatý z arabského slova talq) schovávalo několik nelegálních uprchlíků z Blízkého východu, aby prošli přes britské hranice. Vyfocené nerosty překrývají obličeje běženců, protože ti se po celou dobu svého ilegálního pobytu musejí schovávat před odhalením státními orgány. Minerály v popředí fotografií také znamenají upřednostnění neživého materiálu před cenou lidského života v našem ekonomickém žebříčku hodnot. Fotografie Seby Kurtise a jeho investigace v prostředí ilegální migrace se snaží o rovnováhu a navrácení humánních rozměrů do identity imigrantů. Přeexponované a esteticky vypjaté fotografie pomáhají měnit záporné vnímání nelegálně přistěhovaných osob a zaostřují pohled na jejich vlastní spletitou cestu a okolnosti, které jsou součástí globálně politických jevů.

Adéla Janíčková