Fotograf Magazine

Dvacáté   výročí   listopadových   událostí   je   vhodnou   příležitostí k všeobecnému bilancování. Tento trend se nevyhnul ani kulturní sféře, kde se začaly objevovat rozličné výstavy více či méně se vztahující k tématu. Jeden z největších právě probíhajících počinů tohoto „revolučního výstavnictví“ pak představuje výstava s názvem Tenkrát na východě, která probíhá v domě U Kamenného zvonu. Se stejnojmenným filmem Jackieho Chana sdílí výstava z kurátorské dílny Vladimíra Birguse a Tomáše Pospěcha naštěstí jen název.

Výstava diváka provádí fotografickým teritoriem vymezeným časovým úsekem od konce druhé světové války po sametovou revoluci. Rozsáhlá fotografická výstava představuje více i méně známá díla různých lokálních autorek a autorů. Expozice začíná slibně, celou první místnost zabírají fotografie líbajících se komunistických politiků z archivu Československé tiskové  kanceláře.  Bohužel  je  toto  místo  prvním a zároveň posledním okamžikem, kdy může mít divák pocit, že výstava má nějakou jasnou a ucelenou koncepci. S dalším postupem skrze expozici zjišťujeme, že výstava je uspořádána primárně podle chronologického klíče.

Raná poválečná léta nejsou v české fotografii příliš zpracovanou oblastí, takže první poválečné roky pokrývá dále archiv ČTK. Fotografie jsou doplněny dobovými popisky a představují pěkný dějepisný výlet do zářných počátků budování socialistického státu. Tento moment výstavy je určitě přínosný z hlediska historického uvědomění, mladší návštěvníci tuto část prohlížejí s neskrývaným zájmem a údivem. Škoda, že zde chybí jakékoliv uvedení událostí do širších souvislostí, bez kterých jde jen o sebrané atraktivní obrazové střípky – odstřel Stalinova pomníku na Letné, procesy s politickými vězni, vysokoškoláci na brigádě socialistické práce atd.

Následující dekády československého vývoje jsou už českými fotografy celkem dobře zpracovány, takže výstava místo archivu ČTK představuje různě známá jména a díla české  fotografie.  Nemohou  zde  chybět dnes již klasické kvalitní dokumentární práce autorů jako jsou Pavel Dias, Miloň Novotný, Josef Koudelka, Dagmar Hochová, Jindřich Štreit či Karel Cudlín. Dobře naleštěné rodinné stříbro české fotografie pak příjemně doplňují méně známí autoři jako např. Gustav Aulehla, jehož snímky   patří   mezi   nejzajímavější   části   výstavy,   zaujmou   také   neznámé fotografie z prostředí vojenské služby od Josefa Mouchy nebo silvestrovské mejdany osmdesátých let v hotelu Jalta, které dokumentoval Jan Jindra. Tyto „objevy“ pravidelně prokládají známější autory a soubory tak, jak se potkávají na časové ose dějin.

V momentě, kdy už divák začíná mít pocit, že se ve výstavě začíná orientovat, připraví mu autoři koncepce další drobná překvapení. Tu se mezi dokumentem objeví barevná reklamní či módní fotografie, jinde na nás vyskočí zničehonic tvorba Miroslava Tichého nebo fotografie tajně pořizované pro účely Stb, tu zas projekce barevných komerčních snímků. Divák si připadá, jako by se nacházel ve fotografické encyklopedii, také zde najde vše, na co si jen vzpomene. Postupně se tak více či méně zmatený divák propracuje až do současnosti.

V závěrečné místnosti proto už nikoho nepřekvapí několik výtvarných fotografií Bratrstva, předělávky titulních stran komunistických časopisů a krátké konceptuální video Kateřiny Držkové. Vždyť všechna vystavená díla se k tématu výstavy nějak vztahují. Buď vznikla v době zastřešené koncepcí výstavy, nebo o této době více či méně pojednávají. Naneštěstí je to jediný skladebný princip, podle kterého je výstava sestavena.

V úvodním textu autoři koncepce deklarují, že výstava nemá být „pohledem na dějiny české fotografie, ani historickým pohledem na vývoj českých zemí od roku 1948 do roku 1989“. Není jisté, nakolik se jim toto prohlášení podařilo naplnit. Výstava spíš splňuje zároveň obligátní varianty „c) platí všechny z uvedených možností“ a „d) neplatí žádná z uvedených možností“.

Výstava do určité míry mapuje historické události, které chronologicky skládá a váže jako kostičky domina. Zároveň je i pohledem na dějiny české fotografie, ze kterých si vybírá většinou fotografie notoricky známé, občas nějaké překvapení. Ani jednoho z přístupů se ale autoři nedrží nijak systematicky. Jde o ryze postmoderní mix mnoha možných kurátorských přístupů v jednom, nebo řečeno jinými slovy, o absenci jasného, dominantního přístupu. Chvíli se vzdělávat, chvíli se bavit, překvapení z novosti vyvážit klasikou, únavu z dokumentu narušit výtvarnem. Nějak tomu všemu ale chybí jednotná spojovací linie. Tou je ve výsledku opravdu jen časový rámec poválečného vývoje.

Výstava Tenkrát na východě tak zanechává po zhlédnutí rozporuplný dojem. V žádném případě nelze říct, že by to byla špatná výstava. V celé expozici prakticky nenajdete slabou fotografii, všechny představené práce jsou zajímavé, kvalitní, většina z nich jsou dobře známé klasiky. Provedení výstavy je ukázkové, kvalitní architekt, pěkné prostory, luxusní rámy, zvětšeniny. Bohužel také zde platí to, že kvalita celku odpovídá kvalitě nejslabšího článku, a tím je absence jakéhokoliv pokusu o logické uspořádání,  koncepci,   řád,   rezignace   na   silný   kurátorský   projekt. V dnešní době už podobný katalogizační přístup – poskládat za sebe všechna díla a autory, kteří jsou momentálně k dispozici – přestává stačit.  Příliš  pak  nepomůže  ani  záštita  slavnými  jmény,  dobrou  adresou a luxusní instalací.

Filip Láb