Fotograf Magazine

Nominace umělkyň a umělců Futures 2024

Platforma Futures, spolufinancovaná program Kreativní Evropy Evropské unie, je organizace zaměřená na podporu nově vznikajících talentů ve fotografii v Evropě. Od roku 2017 projekt nabízí unikátní komplexní program na zvýšení potenciálu, mobility a viditelnosti různých umělců a umělkyň, které každý rok nominují přední fotografické instituce napříč Evropou.

Členy Futures jsou: CAMERA – Centro Italiano per la fotografia (IT), Robert Capa Contemporary Photography Center (HU), PhotoIreland Festival (IE), Fotofestiwal Lodz (PL), Deichtorhallen Hamburg (DE), Photo Romania Festival (RO), PhotoEspaña (ES), FOMU (BE), Copenhagen Photo Festival (DK), Void (GR), Centre Photographique Rouen Normandie (FR), Stiftelsen Fotogalleriet (NO), Fotografska Udruga Organ Vida (HR), Stichting FOTODOK (NL) , Eurokleis s.r.l. (IT), Biedriba ISSP (LV), Fotograf Magazine (CZ), Der Greif (DE) a finanční podpora Plataforma de Fotografia Ci.Clo (PT).

Fotograf Magazine, jakožto člen Futures, každý rok nominuje pět umělců*kyň pracujících s médiem fotografie. Tyto osobnosti získají podporu v podobě konzultací s mezinárodní sítí odborníků*ic, velkého setkání jednou ročně za přítomnosti všech členů Futures a honoráře pro umělce*kyně.

Výběr talentů spočívá v přechozí spolupráci umělkyň a umělců s Fotograf Magazine. Publikování v periodiku tedy tvoří síto, skrze nějž jsou talenti převážně zemí střední Evropy dále vybíráni do Futures. Co je ovšem příznačné pro náš časopis je zájem o témata referující o stavu současného světa, a to se také promítá do letošní kombinace nových talentů. Každý představuje rozdílný a osobitý přístup k práci s vlastním vizuálním vyjádřením, které často souvisí s osobní genezí, jež k vybranému zaměření vedla.

S potěšením oznamujeme, že pěti talenty Futures nominovanými časopisem Fotograf v roce 2024 jsou:

Barbora Bačová
I am gonna live my life, 2019–2020

Karina Golisová
Like everyone else, I have to be somewhere too., 2022

Oskar Helcel
Past Future, 2019
Under Construction, 2023

Ines Karčáková
Dancing Makes You As Happy As a 2073,35 Euro Pay Rise, 2020
Flowers are giving up, 2024

Nadia Markiewicz
DRIVE–THRU, 2022
Carolyn, 2024

 

Barbora Bačová – I am gonna live my life, 2019–2020.

Fotografie je o hledání. Někteří skrze médium hledají, kam sami patří, jiní hledají nová místa, která potřebují objevit, někoho zaujme ohledávání vlastního příběhu a jiného zas hranice média fotografie, aby nakonec všichni veskrze tak nějak hledali pravdu. O sobě, o světě kolem nich, ale protože pravdivého není nic, zbývá než věřit v jejich vlastní pokus o nový pohled a o snahu o revizi zaběhnutých představ. A to je právě hledisko pro objevování nových talentů, kdy nás baví pozorovat, jak každý jiným způsobem ohledává nové cesty toho, jak obrazově referovat o zvolených tématech.

Pro některé z tvůrců je čím dál častěji přirozenější přecházet mezi fotografií a pohyblivým obrazem či prostorovou instalací nebo performance. Ve Fotograf.zone považujeme za důležité tuto pestrost nepopírat upřednostňováním média fotografie, ale v reakci na současnou dobu, kdy dochází k hybridnímu propojování řady forem nenechat médium fotografie ustrnout ve dvoudimenzionální formě, ale rovněž ohledávat veškeré další možné výrazové prostředky. Právě v překryvech těchto disciplín se nachází pestrost, diverzita a často inovace, které má schopnost dát nám nahlédnout do blízké budoucnosti a trendů, které přicházejí a lépe chápat jejich napojení celospolečenské vyznění.

Kde je zlato? Ptá se pseudofiktivní postava z díla Under Construction Oskara Helcela, který pracuje s reálnou kauzou posmrtné realizace dle návrhu Zahy Hadid. Jedná se o nedávno dokončený komplex obchodně kancelářských budov v samotném centru Prahy na Masarykově nádraží, který je obestřen řadou kontroverzí zejména týkajících se samotného investora finanční skupiny Penta, která je napojená na slovenskou mafii sahající až do tamních vládních řad a neblaze proslulou a mnoho let na Slovensku odehrávající se korupční kauzu Gorila. Další kontroverze se týkají procesu schválení stavby v rámci historického centra, ale i postupných změn v samotném návrhu Zahy Hadid po jejím odchodu z tohoto světa. Oskar Helcel pracuje s postavou architektky jako tajemné průvodkyně ze světa mrtvých, která nám skrze až jakýsi biblický komentář při jejím bloudění budovou klade znepokojivé otázky ohledně moci a zároveň tento princip diváctvu slouží jako ilustrace bezmoci určité větší celky z pozice jednotlivce změnit. Z videa mimo jiné vyvstává poměrně zajímavý citát: „A zlato není dostatečně zlaté.“ Tento pocit může sloužit jako přemostění k druhému projektu autora, a to sérii fotografií z „velké stepi“ v Kazachstánu. Tyto rozlehlé plochy neúrodné slané půdy byly v dobách expanze Sovětského svazu do vesmíru určeny pro zbudování kosmické centrály. Snímky z oblasti pod souhrnným názvem Past Futures smývají čas, neboť nám ukazují, jak různá období zanechávají své stopy, které se prolínají a není možné je oddělit jinak než zmáčknutím spouště. Až v tento moment se teprve vytváří patřičný distanc pro další analýzu toho, jak se v jedné poušti setkávají politické a náboženské ideologie s velkými gesty i drobnými detaily a jsou vetkány do všednodenního života kosmodromu.

Vesmír a čas a banalita všednodennosti jsou motivy prostupující tvorbou Ines Karčákové. Zajímá ji, jakým způsobem se společnost vztahuje k vesmíru, a to ať už z pozice jednotlivce, tak korporací, které se zaměřují především na dobývání a zisk. Umělkyně se v projektu Dancing Makes You As Happy As a 2073,35 Euro Pay Rise snaží poodkrýt motivaci spojenou s aktivitami založenými na dříve idealistické vizi dobývání Měsíce, které mají v současnosti velmi konkrétní dopad na život spotřebitele na planetě Zemi ve formě například skla odolného proti poškrábání; stále lehčích baterií s vysokou kapacitou, paměťové pěny či nehořlavých materiálů až po GPS. Chvílemi poetickým jindy poměrně lakonickým způsobem komentuje neudržitelnost honby za ziskem. Stejně tak je tomu u jejího projektu Flowers are giving up, který komentuje zcela nový jev, kdy se dle aktuálních studií některé rostliny se vlivem úbytku hmyzu vyvíjejí k samoopylení. Autorku fascinuje rychlost těchto procesů, které reagují na stav klimatické nouze, jež je z pohledu časové osy existence života na Zemi pouhou nanočásticí. Hledisko času je přítomno i ve zvolené formě apropriovaných nalezených fotografií v kombinaci s vlastními fotografiemi autorky ze současnosti. Zdá se, jakoby apelovala především na změnu chápání či vztahování se k času, který nám je vymezen a s nímž dle aktuálního stavu životního prostředí evidentně neumíme nakládat.

Karina Golisová nabízí vhled do struktur všednodenního života a vztahů. Zajímají ji nejen lidé, ale také povrchy věcí a jejich povrchy které jí vizuálně fascinují. Často v jejích portrétech hrají roli krom zobrazených také materiály a předměty je obklopující. Při pohledu na snímky krom časté snahy zobrazit chaos nacházíme i určitou pravidelnost či osovou souměrnost. Autorka podvědomě kombinuje kompozice, které jsou klidné a tiché spolu s portréty, z nich vyzařuje energie městských subkultur, jejichž je sama nedílnou součástí. Vstupuje do role účastnice života komunity, z jejích snímků je evidentní, že zájem jejího pozorování je součástí jejího života. Její projekt Like everyone else, I have to be somewhere too je o ukotvení sebe sama, potvrzení existence a identity ve spletitém předivu života v komunitě.

Barbora Bačová také skrze svůj projekt I am gonna live my life dává nahlédnout do své intimní zóny. Barboře je vlastní pojímat práci s fotografií mnohem více jako proces než soustředění se na nějaký konkrétní výsledek. Jinými slovy množství a pestrost fotografií jsou podstatnějšími aspekty její tvorby než to, jak která fotografie „dopadla“ či zda se povedla. Mnoho snímků by se konvenčně dalo považovat za nepovedené, což autorku jistě nějakým způsobem láká a nachází v tomto přístupu svůj rukopis. Velmi intuitivním způsobem skrze změť různorodé škály snímků všelijak orámovaných do kontextu fotoalba či zinu můžeme navnímat složitou situaci v jejím bezprostředním okolí. Melancholické snímky střídají banální domácí výjevy, z nichž vystupují zdravotnické pomůcky a zařízení evokující starost o blízkou osobu a strach z budoucnosti. Zároveň název projektu propůjčuje celkovému vyznění onen v médii a reklamě často podporovaný leitmotiv / názor ve smyslu „ty to dokážeš“ nebo „můžeš žít svůj život“, který může být funkční anebo právě i falešnou afirmací pro tak křehkou otázku týkající se vlastní existence.

Fokus na kulturu, která obklopuje tělo a definuje ideální tělo, tvoří stěžejní motiv v tvorbě Nadia Markiewicz. V instalaci DRIVE-THRU, kde kombinuje objekty, fotografie a video a kde se zabývá velmi zásadní otázkou nezapadnutí do normativního vzorce daného společností. Nejprve na zamyšlenou – kolik například znáte moderátorů či celebrit s neúplným tělem? DRIVE-THRU je postaveno na příběhu svatebčanů s ne-normativními těly, na základě jejichž příběhu vznikla myšlenka uspořádání svateb v autě. Autorka skrze popkulturní symboly s ironií jí vlastní klade za ty, kteří neoplývají normativními těly, ve své podstatě velmi jednoduché otázky. Vadíme vám? Nebo. Co je to láska? V sérii fotografií Carolyn se Nadia Markiewicz tentokrát naopak obrací do sebe a vztahu s jí velmi blízkým člověkem, který kvůli velmi vážné nemoci čelí brzkému konci. Je to Carolynn Josephine Goracy, kdo se spolu s autorkou podílí na velmi čerstvém projektu, který mapuje odcházení mladého člověka z tohoto světa a její zájem o módu, motivy spojené se smrtí a kulturu Goth. Z tvorby Nadiy Markiewicz je patrná především odvaha pracovat s vlastní tělesnosti, nabourávat silně zakořeněné stereotypy a zároveň respektujícím a mnohdy velmi vtipným, ale i elegantním způsobem dát facku tomu, jak jsme zvyklí dívat se na svět.

Nadia Markiewicz – DRIVE–THRU, 2022.

 

Více se můžete dozvědět zde.