Federico Díaz

K novosti

S novostí se to má v Čechách delikátně. Novost je na jednu stranu přitažlivá, na druhou nedůvěryhodná. “Digitální revoluce tady z kraje 90. let byla neviditelná. Děcka na uměleckých školách řešila pod vlivem svých učitelů problémy 80. let. Místo abychom šli dál, tak jsme se vrátili,” řekl mi před pár lety v rozhovoru pro časopis Živel umělec David Možný. Označení nová média se u nás sice používalo, nicméně vyslovovalo se krátce a raději tiše. Důležitou výjimkou bylo založení Ateliéru nových médií Michalem Bielickým na AVU. Děly se však i další věci: v Brně vystoupil v Moravské galerii pro dvacet nadšenců Stelarc v rámci výstavy se strašidelným názvem Hi-Tech/Umění (1994), v Goethe institutu několikrát přednášel Peter Weibel, tamtéž poprvé v češtině Vilém Flusser, hlásnou troubou kyberkultury se stal vzpomenutý časopis Živel. Na nově vzniklé brněnské FaVU vedl ateliér Woody Vasulka a školu podporovala firma Silicon Graphics (a Federico na jejím invexovém stánku prezentoval 3D programy). Pro dnešní českou generaci sající post internetová vemena jsou 90. léta neznámým teritoriem. Je úsměvné, když opět objevujeme virtuální realitu (pokolikáté už?). Opět k ní hledíme jako k čemusi, co může do umělecké praxe přinést nové…, co vlastně? Když vidím někoho s VR helmou na hlavě, musím si vždy vzpomenout na svého kamaráda, který pod vlivem faxové komunikace s Jaronem Lanierem, donutil jistou architektonickou kancelář zakoupit za několik milionů simulátor virtuální reality, aby s ním na Invexu (1993) předváděl show, při níž povolil brzdy otáčející se obruče. Ta firma mimochodem brzo zkrachovala… O čtvrtstoletí později je hlavním tématem uměleckého magazínu Spike virtuální realita.

Federico označení nová média rád nemá. Představují pro něj zátěž 90. let. Když jsme na UMPRUM před deseti lety zakládali ateliér, vymysleli jsme si pojem supermédia. Nová média nás omezovala. Kam se nová média v rámci umění za posledních dvacet let poděla? Nikam. Byla tu stále. Nemám zde prostoru teoretizovat, stačilo před lety sledovat reakce na provokativní text Claire Bishop Digital Divide: Contemporary Art and New Media, Artforum (září 2012) nebo vidět paralelu například mezi net.artovou dvojicí Jodi a Cory Arcangelem.

S Federicovou uměleckou praxí se to má obdobně. Jeho současná práce s roboty např. Outside Itself na Benátském bienále 2011 nebo aktuální projekt Big Light z brněnského Domu umění a jeho londýnské pokračování) přímo navazuje na Generatrix z roku 1999. Nebo objekty Photon a Blob, kterým by bylo, pokud by ve virtuální realitě existoval čas, a ne neustálá latentní přítomnost, tedy bezčasí, přesně čtvrt století. Zajímavou otázkou je, jak by dnes fungovala jeho výstava Tacuzcanzcan (samostatná výstava diplomové práce, Staroměstská radnice, GHMP, 1997) se svými projekcemi 3D objektu Fermion a instalací Photon a především, jaké by na ni byly reakce. A co fiktivní korporace Muscoxen, která se překlopila právě do Big Light? Ta vznikla už před 15 lety. Byla platformou jak v obecném, tak dnes v jiných souvislostech uváděném významu.

Osobně jsme se s Federicem setkali při práci na Fóru 2000 v roce 2001. Překvapila mě zde jeho přítomnost jako organizátora virtuálního celosvětového diskusního fóra. V jeho pojetí šlo však o přímé vyústění projektu E-Area, stavby na Letné (shodou okolností o deset let dříve na stejném místě než Kaplického Blob), která se nikdy nerealizovala, demonstrovala však Federicův způsob myšlení. Překonat hranice umění (a určitě i nepochopení, které v českém prostředí začal pociťovat), vytvořit si své místo, prostor, kde půjde víc o komunikaci než o umění. E-Area byla systémem, způsobem uvažování, pokusem zhmotnit technooptimismus 90. let. A stejně jako ony i E-Area nikdy neskončila. Stala se další platformou, základem nejen Federicových současných vizí.

Bylo by krátkozraké označovat současné (a je ve vší té rychlosti stále ještě současným?) post internetové umění za něco, co spadlo z modrého (klíčovacího) nebe na zelený (klíčovací) trávník. Stejně tak by o naší neznalosti svědčilo podezírat Federica z lovení nových trendů (i takové věci se v tom našem uměleckém světě dějí). Trendy se neloví, trendy existují, střídají se stejně jako styly, jsou reakcí na pohyby ve společnosti a kultuře. Pokud jim chceme odolávat (není důvod!), padneme do osidel minulosti a staneme se součástí retrománie (viz. Simon Reynolds nebo Mark Fisher). Což je jen další styl. A já vím, že Federicovi mnohem víc vyhovuje dlouhý pobyt v münsterské instalaci Pierra Huyghe než pobíhání po letošním Kasselu.

 

 

David Kořínek

Objednejte si číslo Fotograf Magazine #30

z projektu E-Area, 2000
z projektu E-Area, 2000
z projektu E-Area, 2000
z projektu E-Area, 2000
z projektu E-Area, 2000
z projektu E-Area, 2000
z projektu E-Area, 2000