Fotograf Magazine

Mari Mahr

Rozhovor Duncana Forbese s Mari Mahr

Kdysi jste sama sebe popsala jako „záhadný amalgám“ rozličných kultur, tedy vcelku neokázalý způsob jak vyvolat životní příběh, jenž byl protnut zlomovými okamžiky 20. století. Příběh vaší matky a vašeho otce měli zásadní vliv na vaší práci; jak se potkali?

Potkali se v Paříži v roce 1938. Tedy v době, kdy Paříž byla oblíbeným místem umělců a intelektuálů z východní Evropy. Matce bylo dvacet a plánovala se v městě usadit. Z úctivé vzdálenosti na ni dohlížela moje babička – maďarská socialistka. Stejně jako mnoho dalších Maďarů, cestovali často z Budapeště do Berlína, z Berlína do Paříže a zpět.

Otec byl architekt, také Maďar – levicový Maďar – který nabyl své vzdělání na Bauhauské akademii. Nejprve se vydal s Hannesem Mayerem do Moskvy a poté pracoval v Paříži u Grety Schutte-Lihotzky, kde navrhoval nábytek, nějaký čas pak také pracoval v Corbusierově ateliéru.

Chcete-li si přečíst celý článek, musíte se přihlásit.

Přihlásit

O fotografii, 1985. Máme kupovat fotografie cizích lidí? A zvláště portréty – smíme je vůbec prohlašovat za naše vlastnictví? Tyto dvě ferotypie jsem dostala darem. Jako gesto úcty jsem „rekonstruovala“ životy těchto dvou osob.
Pár dní v Ženevě, 1985. Sotva přepluji Lamanšský kanál na pevninu a uvidím ty známé kočičí hlavy a střechy, hned mne zaplaví vzpomínky z dětství. Právě o tom je tento záznam krátké cesty do Ženevy.