Miroslav Tichý: Legenda o kráse (20. 11. 1926 – 12. 4. 2011)
Popsat v krátkosti význam a kouzlo díla Miroslava Tichého, ale i peripetie jeho přijetí a odmítání, je nemožný úkol. Jde o příběh, který zůstane tvárný a neúplný, jako nedokončený román o umělci, který vytvořil svůj vlastní, skrytý svět, založený na odtrženosti a svéhlavosti.
Osobně jsem Tichého poznal koncem roku 2005, právě když končila jeho vůbec první samostatná výstava v Kunsthaus Zürich, pro jiné české umělce nedobytné baště švýcarského uměleckého provozu. V následujících měsících, předcházejících Tichého retrospektivě v brněnském Domě umění a doprovodné knize, jsem byl v Kyjově častým hostem. Paní, u které jsem se ubytoval, mi vyprávěla o tom, jak ji zamlada rádoby nenápadně fotografoval, jeho přátelé z různých etap života mi vyprávěli o jeho nadhledu a širokém vzdělání. Tichý samotný mi nejprve překvapivě řekl, že o žádnou výstavu nestojí, ale poté jsme spolu strávili několik dní dlouhými debatami o jeho díle a životě, včetně jeho studií na Akademii a let záměrného odtržení se od společnosti.
Nelze popřít neobyčejnou cílevědomost a diplomatické schopnosti Romana Buxbauma, Tichého objevitele (ačkoliv Tichého existence byla mnohým známa dávno předtím). Buxbaumova nadace Tichý oceán nicméně časem začala s dílem hospodařit způsobem, který bral jen minimální ohledy na autora samotného i jeho nejbližší. Sousedce Janě Hebnarové, která se o Tichého od smrti jeho matky starala, diktoval stále důraznější podmínky a na Tichého díla si neoprávněně přivlastňoval univerzální copyright. Právě tato žena, která se bezděky ocitla v ohnisku zájmu o náhle slavného umělce, pomohla Tichému zachovat si svůj svět až do konce. Kromě stále náročnější péče na ni dolehla i povinnost vypořádat právní vztahy jeho díla a chránit jej před nevítanými návštěvami. Jak ve svém filmu Worldstar výstižně ukazuje Nataša von Kopp, střetnutí privátního hájemství Tichého života a nabubřelé okázalosti světových galerií se ukázalo jako sice efektní, ale zároveň absurdně neslučitelné.
Kyjov, zdánlivě všední slovácké městečko, v sobě skrývá mnoho kouzelných anachronismů a také řadu svérázných osobností. Vedle Jiřího Veselského, autora nádherných básní o dospívajících dívkách, kterého s Tichým spojovala náklonnost k platonickému obrazu ženské krásy a k tuzemskému rumu, mezi ně patřil i Zdeněk Vašíček, polyhistor a disident, který se s Tichým úzce přátelil v 50. a 60. letech. Kromě Tichého samotného byl právě Vašíček prvním, laskavým a pozorným čtenářem mého textu do Tichého první české monografie. Když jsem jej před dvěma lety přesvědčoval k napsání osobně pojaté eseje pro katalog krakovské výstavy Tichého a jeho souputníků, po několika dnech váhání mi řekl: „Napíšu o Tichém až po jeho smrti.“ Smutnou ironií osudu zemřel Zdeněk Vašíček pouhý den po svém příteli z mládí.
Zůstává nám možná už navždy nezodpovězená otázka: kým vlastně Tichý opravdu byl? Vášnivým umělcem, který v honbě za motivem zcela překročil estetické meze? Sarkastickým prorokem, jak sám sebe často rád prezentoval? Hrdost, s jakou ignoroval svoji slávu, aby si zachoval vlastní integritu, je při bližším pohledu lehce pochopitelná. Tichý byl výsostným Bohem svého vlastního světa, a byl si toho naprosto vědom.
Když jsem tuto sobotu vystoupil na kyjovském nádraží, uvědomil jsem si uprostřed záplavy jarních květů a vůní to hlavní, co mně osobně po Tichém zůstalo především: proměnil nezaměnitelným způsobem celé jedno moravské městečko v bájnou zemi (nejen ženské) krásy. Jeho fotografie, kresby a obrazy už navždy zůstanou úžasným dokumentem svůdnosti a touhy. Není už komu poděkovat, o to větší mu patří uznání. Legenda je dovršena, aby žila vlastním životem. Vám, pane Tichý, klid a mír.
(původní, nekrácená verze textu pro Lidové Noviny, 23. 4. 2011)
#18 80. léta
Content
- ––– Profily
- Jan Regal
- Dušan Šimánek
- Bernard Faucon
- Jindřich Štreit
- Paul Graham
- Paul Reas
- Jan Wojnar
- Pavel Hečko
- Annelies Strba
- Karel Kameník
- Mark Morrisroe
- Mari Mahr
- Jano Pavlík
- Krzysztof Wodiczko
- Francesca Woodman
- ––– Teorie
- Na stejném místě, ve stejném čase
- Z památníku. K subversivní dokumentaristice osmdesátých let
- ––– Tendence
- Jana Šašková
- Alžběta Diringerová
- Lara Clarke Wardle
- Tereza Havlínková
- Ondřej Telecký
- Jana Butzke
- ––– Historie
- Jaká byla móda 80. let?
- Čelem k dějinám
- ––– Recenze
- In memoriam
- Peeping Tom´s Digest
- Miroslav Tichý: Legenda o kráse (20. 11. 1926 - 12. 4. 2011)
- Polish! Contemporary Art From Poland
- Koudelkova temnosvitná vykopávka
Archiv
- #35 žít s lidmi
- #34 archeologie euforie
- #33 investigace
- #32 ne-práce
- #31 tělo
- #30 eye in the sky
- #29 kontemplace
- #28 cultura / natura
- #27 auta
- #26 dokumentární strategie
- #25 populární hudba
- #24 vidět a věřit
- #23 umělé světy
- #22 obraz a text
- #21 o fotografii
- #20 public art
- #19 film
- #18 80. léta
- #17 amatérská fotografie
- #16 fotografie a malba
- #15 praha
- #14 komerce
- #13 rodina
- #12 rekonstrukce
- #11 performance
- #10 erotikon
- #9 architektura
- #8 krajina
- #7 nová inscenace
- #6 recyklace
- #5 hranice dokumentu
- #4 intimita
- #3 proměny symbolu
- #2 kolektivní signatura
- #1 Portrét