Fotograf Magazine

Editorial

Archeologie euforie: 1985–1995

Jedu pražským metrem v ruském vagonu, vyrobeném někdy koncem 80. let, do stanice plné umělých palem, dokončené v roce 1994, vagon má nové polstrování a madla z roku 2005 a většina cestujících je pohroužená do svých čínských mobilů. A říkám si, zda jsme vůbec schopni cele vnímat svůj vlastní život a kolemjdoucí dějiny jako konglomerát disparátních entit, které však dohromady tvoří vlak, ve kterém jedeme povědomým, i když nikdy zcela jistým směrem.

Čím jsem starší, tím víc jsem časem a jeho souvislostmi fascinován. Jsem tak dnes už o pár let starší, než byli mí rodiče na konci komunismu. A přitom je teď můj rok narození na časové ose dějin blíže k počátku druhé světové války než ke dnešku. (Nepočítejte to radši.) Kdyby se v rámci nějaké praštěné sci-fi běh mého života neodvíjel po proudu času, ale v opačné polopřímce naopak proti němu, bylo by právě teď moje „dnes“ někde mezi nástupem Hitlera k moci a založením pražské Surrealistické skupiny a doufal bych nejspíš, že se v relativním zdraví dožiju 19. století. Ostatně i jako kurátor Fotograf Festivalu 2019 (a tedy i editor tohoto čísla Fotografa) jsem byl osloven jako zástupce „střední generace“. No potěš.

Celé ty dějiny, které znám a které mě samotného velmi mimoděk stvořily, a přitom je neustále omývá oceán zapomnění, se s mým přibývajícím věkem roztahují i smršťují zároveň, jak se mění i má měřítka vlastní dočasnosti. A ač někdy mívám pocit, že času začínám trochu rozumět, zároveň se obávám, že ho pochopím až tehdy, když na to bude pozdě. 

Když jsme loni na jaře začínali hledat téma letošního festivalu, přišlo nám třicetileté jubileum pádu komunismu na jednu stranu trapně vyčerpané, ale zároveň vlastně stále aktuálnější. Třicet let odstupu již není stejně nedávno jako deset či dvacet, kdy máme jen pár vrásek navíc a novější Windows. Je to pomalu se rozevírající propast, která nenávratně pohlcuje lidi, vzpomínky a místa kolem nás. Je to odstup tak velký, že se ze současných dějin náhle stává prehistorie. 

A právě v tom okamžiku se najednou perspektivy začnou zakřivovat, z časových linií a bodů se stanou meandry, poloostrovy a souhvězdí. Proto jsme se rozhodli sledovat pád komunismu a nástup nových pořádků jako různorodé pole příčin a následků, velkých a malých událostí, vysokých i nízkých cílů. Snažili jsme se tak najít nové perspektivy, jak se na tehdejší události a také na jejich současné následky podívat, tedy z většího odstupu, který by dovoloval je pochopit v širším časovém i geopolitickém kontextu. Protože máme za to, že právě někde tam je prapočátek toho, kam náš dnešní vlak právě teď míří…

Pavel Vančát

#34 archeologie euforie

180 

Skladem