Fotograf Magazine

Simon Menner

Snímky československé StB

Simon Menner se ve své fotografické praxi zabývá sledováním a obrazovou propagandou jako hlavními mechanismy moci v dnešní době plné konfliktů. V souvislosti s politikou doby postpravdivé se zdá jeho dílo o to závažnější. Prostřednictvím svých fotografických projektů totiž pitvá různé formáty inscenovaných a sehraných realit a zkoumá instrumentalizaci obrazů v éře mediálního boje. 

Menner získal v roce 2011 na dva roky přístup do archivu východoněmeckého ministerstva pro státní bezpečnost (Stasi) v Berlíně. Při práci s nalezeným materiálem se řídil myšlenkou „zobrazit akt sledování z hlediska sledujícího“. Fotografie z archivu, bezděčně pořízené agenty Stasi, mají neskutečně plochou estetiku a vyznívají poněkud dvojsmyslně. Názorným příkladem je polaroidový snímek kávovaru z konce 70. let. Kávovar vypadá jako předchůdce podobného zařízení na černobílé fotografii současné české výtvarnice Markéty Othové. Její nedatovaný cyklus Bez názvu se zabývá nemožností fotografické interpretace reality, „interpretace“ polaroidu pořízeného agentem Stasi však má fatální význam. Vznikl během rutinní tajné domovní prohlídky a majitele kávovaru mohl stát svobodu. Vlastnictví takového neškodného domácího spotřebiče se sledovalo. Byl totiž vyroben v západním Německu. 

Archiv československé Státní bezpečnosti (StB) v Praze se nachází v blízkosti Goethe Institutu, který v roce 2015 inicioval společný projekt a Mennera vyzval, aby strávil něco málo přes tři týdny zkoumáním tamních materiálů. Zatímco archiv Stasi byl pečlivě řazen do rejstříků, komentován a systematicky tříděn, pro interpretaci materiálů StB bylo k dispozici mnohem méně informací. Fotografie, na které Menner narazil, byly zdánlivě všeříkající a zaznamenávaly různá cvičení a rekonstrukce operací StB: inscenace zatýkání, návody, jak vykrádat kapsy, jak podstrčit kompromitující materiály či sledovat podezřelého. 

Tento surový vizuální materiál byl spíše přímočarý, o původu a obsahu fotografií však existovalo jen málo informací. Snad právě tato nejistota vyžadovala specifický přístup, jenž by si pohrával se stíráním hranic mezi skutečností a fikcí (což byl modus operandi tajných služeb) a upozorňoval na mlhavost našeho vnímání.

V cyklu Arrests Menner barevně označil různé protagonisty v řadě vyzkoušených scénářů. V cyklu Pickpocket zaostřil na detaily rukou. Zatímco jeho grafické zpracování zvětšuje a odhaluje zlovolné praktiky tajných služeb, skutečné činy, jež se každý den děly v celé společnosti, byly ve skutečnosti neviditelné. O důsledcích se však vědělo. 

Státem řízená distribuce viditelnosti připomíná mrazivé dílo fotografických retušérů sovětského Ruska. Cílem nové „umělecké formy“ (jež se rozšířila během velké čistky v letech 1936–1938) bylo vykázat ze světa obrazů protivníky Stalinova režimu, a vyjádřit tak souhlas s jejich fyzickou likvidací. Objekty na fotografiích a obrazech se odstraňovaly tak, že se úhledně vystřihovaly nůžkami nebo se zkrátka vymazaly tuší. Jeden z nejchmurnějších a notoricky nejznámějších příkladů takového „uměleckého retušování“ najdeme v knize, kterou nenavrhl nikdo jiný než velký mistr ruské avantgardy Alexandr Rodčenko. Znepokojující portrét Isaaka Zelenského, kterého o hlavu připravila velká kapka černého inkoustu, pochází z jeho vlastního výtisku krásně vypraveného pamětního alba 10 лет Узбекистана (10 let Uzbekistánu), jež připomínalo desetiletí sovětské vlády a vyšlo v roce 1934. Do roku 1937 však nechal Stalin většinu uzbeckého vedení odstranit nebo zavraždit. Většina z nich je v knize zachycena, a Rodčenko tak znetvořil svou vlastní práci. V zemi vládl takový strach, že autocenzura byla otázkou přežití.1

Fotografie StB v Mennerově cyklu, s jejich absurdními kompozicemi a téměř komickou neautentičností, vznikly asi o dvacet let později. A přece i dnes, třicet let po (sametové) revoluci a pádu berlínské zdi, stále vyjadřují ošklivý pocit kolaborace, nedůvěry a kolektivní paranoie.

 

1        King, David. The Commissar Vanishes: The Falsification of Photographs and Art in Stalin´s Russia. New York: Metropolitan Books, 1997.

Zuzana Flašková

#34 archeologie euforie

180 

Skladem