Fotograf Magazine

Jiří Poláček

Kouzlo lakoničnosti

Jiří Poláček je jeden z nejpřímějších českých fotografů, svým životním příběhem, přirozeným naturelem i svojí volnou tvorbou, které se věnuje jen tehdy, když má čas a náladu. Nejvíc ho totiž baví sbíhání osudů, příběhů a souvislostí. Proto je však ve spleti jeho historií a historek často nutno vracet se tam a zase zpátky.

Jiří Poláček se narodil v Praze v roce 1946 a záhy po absolvování střední školy pro pracující se rozhodl tehdejší Československo opustit. V roce 1966 se tak přes Jugoslávii a Rakousko dostal až do obdivovaných Spojených států, kde kromě bouřlivých zkušeností absolvoval i kurz fotožurnalizmu na kalifornské UCLA. V roce 1972 se však překvapivě kvůli hrozícímu nasazení do vietnamského konfliktu vrátil zpět do socialistického Československa. Záhy nalezl zaměstnání v laboratoři ČTK, kde osm let pracoval v oddělení velkoformátových zvětšenin, a při zaměstnání absolvoval v letech 1974–1978 externí studium fotografie na FAMU, které uzavřel cyklem panoramatických fotografií pražského Smíchova.

Právě zde je nutno se vrátit o nějakou dobu nazpátek. Na konci roku 1974 se Jiří Poláček setkává s fotografem Janem Svobodou a jeho dílem je okamžitě okouzlen („Nic podobně krásnýho tady tenkrát nebylo.“). Náklonnost se brzy stává oboustrannou (ostatně setkali se tak možná dva nejvyšší čeští fotografové) a Svoboda po důkladném zasvěcení do netradičního procesu zvětšování svěřuje Poláčkovi nejen přípravu nových zvětšenin pro retrospektivu v brněnském Domě pánů z Kunštátu, ale i většinu svých dalších pozitivů až po fotografie do monografie, vydané až po Svobodově smrti v roce 1991.

Díky Svobodovi (a jsme zase zpátky) se Poláček dostává k oněm zmiňovaným panoramatickým fotografiím, které jsou snímány zřejmě nejslavnější kamerou v dějinách české fotografie – širokoúhlým aparátem Kodak Panoram 6 × 18, který Josef Sudek daroval Jiřímu Tomanovi, po jehož smrti jej paní Tomanová darovala Svobodovi, který údajně po několika neúspěšných pokusech aparát prodal svému asistentovi Poláčkovi, aby s ním zachytil dnes již proslulá smíchovská panoramata. Později si jej často půjčoval i Poláčkův přítel Ivan Lutterer.

Pražský Smíchov je Poláčkovou rodnou čtvrtí a Poláček je jeho nadšeným znalcem: „Smíchov je jako učebnice dějin architektury: každý blok směrem od centra je další epocha.“ Právě Smíchovu je zasvěcena i další významná část Poláčkovy volné autorské tvorby. Cyklus Noční Smíchov, exponovaný dle Poláčkových slov „cestou z hospody“, ovšem důkladně na velký formát negativu se zábleskovým světlem, byl poprvé vystaven v říjnu 1980 v pražském Činoherním klubu v rámci cyklu 9&9 kurátorky Anny Fárové. Reprízy se mu pak dostalo na památné skupinové výstavě v Plasích. Celý cyklus je poznamenán až trýznivou, dnes už takřka zapomenutou samotou totalitní noci.

K cyklu Noční Smíchov se Poláček na přelomu let 1983–1984 vrátil ještě jednou, tentokrát ovšem s barevným materiálem. Dnes až fantaskně bizarní šedivost tehdejší Prahy zde až teprve v noci ukazuje své opravdové barvy přes den ztracené v záplavě prachu a marnosti. Dlouhá expozice bez stativu, protknutá náhlým bleskem, dává předmětům dvojí existenci, jednu nočně rozevlátou a druhou jasně konturovanou. Výsledkem je až halucinogenní nadrealita, sjednocující v sobě genius loci s rostoucí dokumentární hodnotou.

Ačkoliv Poláček z českých fotografů pronikl k Svobodově dnes už mytické osobě zřejmě nejblíže, jeho snímky se narozdíl od mnoha imitátorů vydávají zcela jiným směrem. Poláčkovy obrazy jsou i přes výše řečenou historickou zatíženost prosty zbytečného patosu, ba naopak. Vyznačují se spíše lapidárností, neúprosně hledající aktuální podobu městského prostoru (dřívější paralely můžeme najít u snímků Miroslava Háka či Jana Reicha). Nikoliv nedůležitou roli v Poláčkově nekašírovaném přístupu však hrála i důkladná (a v normalizačním Československu neobyčejná) znalost moderní americké fotografie, jejíž vliv (technický i programový) je v lakonické průraznosti Poláčkových smíchovských snímků jasně patrný. Jakoby do Sudkovy Prahy vtrhl Wegee s partou zbloudilých gangsterů. Poláček jim (stejně jako mnohým zahraničním návštěvníkům totalitní Prahy) dělal s radostí zasvěceného průvodce. Bez velkých řečí, ale chápavě a pronikavě.

Nutno dodat, že spolu s Ivanem Luttererem a Janem Malým je Poláček také autorem dalšího významného díla české fotografie: rozsáhlého sociologicky koncipovaného projektu Český člověk. Při fotografování krojů na festivalu ve Strážnici v roce 1982 napadlo trojici použít stanový ateliér přirozeně rozptylující denní světlo. Lutterer a Poláček údajně ušili stan, Malý donesl trubky. Po celodenním fotografování se do stanu k večeru vmísil přiopilý dělník s lahví piva v ruce, dožadující se portrétu. Výsledná fotografie všechny okamžitě přesvědčila, že nalezli nové, neobyčejně bohaté téma: českého člověka. Dalších čtrnáct let pak trojice příležitostně objížděla česká města s přenosným stanem/ ateliérem, ve kterém nabízeli kolemjdoucím portréty zdarma. Zatímco nadšení občané odcházeli s polaroidem, autoři získali velkoformátový negativ, zachycující až etnograficky posedle nejmenší detaily dobových mód a nálad nejrůznějších demografických skupin v epoše reálného socialismu i začínajícího kapitalizmu. Celý projekt uzavřela v roce 1997 reprezentativní publikace, aby se v roce 2002 dočkal znovuoživení (bohužel již bez předčasně zesnulého Lutterera) v rámci České sezóny v Paříži.)

Pavel Vančát

#9 Architektura

80 

Není skladem