Fotograf Magazine

Transphotographiques

Ačkoliv šestý ročník fotografického festivalu Transphotographiques probíhal od 10. května do 17. června v několika městech na severu Francie a jihu Belgie, jeho hlavním centrem bylo Lille, příjemné a živé město s rozsáhlým historickým centrem, rychlovlakem TGV dosažitelné za půl hodiny z Bruselu a za hodinu z Paříže. Přímo naproti hlavnímu nádraží tam leží budova bývalé třídírny poštovních zásilek Le Tri Postal, v níž byly vybudovány ohromné výstavní prostory. Do nich se vešlo 26 festivalových expozic, další probíhaly v grandiózním Paláci výtvarných umění, v bývalém klášterním hospici, v několika kostelech, v lillském Domě fotografie i v různých galeriích.

Organizátoři pod vedením prezidenta festivalu Bertranda De Talhouëta a ředitele Oliviera Spillebouta pro většinu z letošních zhruba 70 výstav zvolili jediné téma: fotografie a film. Nebyli v tom příliš originální, protože stejné téma se už objevilo na Měsících fotografie v Paříži a Moskvě i na jiných festivalech. V Lille se však rozhodli vztahy kinematografie a její starší sestry fotografie ukázat z mnoha aspektů, nejenom obvyklými výstavami portrétů hereckých a režisérských hvězd, ale také snímky kin v různých zemích, záběry z natáčení filmů, inscenovanými fotografiemi, připomínajícími filmové scény, deskriptivními snímky filmových staveb, v nichž se odehrávaly proslulé filmy, fotografickými sekvencemi i paparazziovskými záběry ze zákulisí filmového festivalu v Cannes.

 V centru pozornosti diváků pochopitelně stály portréty slavných osobností z historie a současnosti filmu. K nejlepším výstavám tohoto druhu patřila expozice, kterou z fondů Evropského domu fotografie v Paříži sestavil Gabriel Bauret. Vedle sebe se v ní ocitly šedesát let staré idealizované portréty ve stylu glamour od George Hurrela, skvělé záběry Jeana Maraise, Jeana Cocteaua, Jeana-Paula Belmonda a dalších francouzských celebrit od Raymonda Voinquela i eroticky vyzývavé portréty a akty Charlotty Rampling, Catherine Deneuve a Avy Gardner od Helmuta Newtona. Jedna z největších výstav festivalu představila tvorbu Léa Mirkineho, který mezi lety 1936 až 1988 vytvořil na 120 tisíc fotosek z natáčení různých filmů a už v 50. letech na plážích a při opulentních recepcích v Cannes fotografoval tehdejší mladé herce, kteří se teprve stávali mezinárodními celebritami: Brigitte Bardot, Sophii Loren, Gérarda Philipea či Alaina Delona. Je nepochybné, že právě svěží a bezprostřední Mirkineho fotografie, hojně publikované v tehdejším tisku, přispěly k růstu jejich slávy. Problémem ovšem bylo, že fotografie stejných herců bylo možno vidět v Lille až příliš často – v expozici uhlazených portrétů ze Harcourtova ateliéru, v nostalgicky působících záběrů z canneského festivalu od nizozemského fotografa Sema Pressera i v běžných reportážních momentkách ze stejného místa od Michela Johnera. Prvních pět fotografií půvabů mladé Brigitte Bardot si asi většina návštěvníků prohlédla se zájmem, ale když se její obdobné portréty objevovaly v dalších a dalších variantách, začalo to působit stereotypně a únavně. Mnohé tváře se opakovaly i na výstavách portrétů současných hvězd filmového plátna. Mezi nimi k nejlepším patřily invenční barevné aranžované fotografie Denise Rouvreho, tradičnější portréty od Sebastiana Copelanda a expresivněji pojaté černobílé fotografie Jérôma de Perlinghiho a Patricka Swirca, působivě bodově nasvícené na černých panelech. Zejména Swircovy fotografie svým nelichotivým, místy až naturalistickým pojetím s nemilosrdným zobrazením všech vrásek a chloupků i zvětšeninami zahrnujícími okraje filmů připomínaly styl portrétů Richarda Avedona.

Nejosobitější portréty filmových hvězd však obsahovala expozice proslulého německého fotografa Petera Lindbergha v kryptě lillské katedrály Notre Dame de la Treille. Lindbergh dává ve svých quazireportážních záběrech podobně jako Antonín Kratochvíl přednost černobílým snímkům a nekonvenčním kompozicím: Hilary Swank vyfotografoval zezadu při prohlížení negativů svých portrétů, Catherine Deneuve zobrazil v odvážných detailech tváře a nohou, Isabellu Rossellini zachytil při procházce se psem po newyorské ulici.

 Ani on se nevyhýbá nelítostivému zobrazení stáří, jak bylo vidět třeba v sugestivním portrétu vrásčitého obličeje velké dámy francouzského filmu Jeanne Moreau. Jeho expozice obsahovala i několik snímků ironizujících pozlátko filmového světa, například pohled zezadu na počmáraná a trávou zarostlá obrovská písmena nápisu Hollywood na kopci nad Los Angeles. Nápaditost Lindbergových děl vynikla v porovnání s další výstavou v kostelních prostorách, tentokrát v chrámu Sv. Mořice, u níž se François-Marie Banier většinou spokojil s křečovitými grimasami letitého francouzského herce Daniela Emilforka.

Na festivalu však naštěstí bylo vidět i mnohé jiné expozice. Výborná byla sociologicky výmluvná kolekce snímků z různých kin na Kubě, v Texasu, Maroku, Indii, Dominikánské republice a dalších státech od Stephana Zaubitzera. Přízračné působily Lenoirovy záběry prázdných interiérů – dějišť různých filmových scén i výmluvné momentky ze zákulisí natáčení pornografických filmů od Stefana de Luigiho, které však až příliš připomínaly obdobné záběry Larryho Sultana. Působivost fotografií, v nichž Paolo Ventura po vzoru loutkových filmů inscenoval prostřednictvím drobných figurek výjevy z každodenního života v Mussoliniho Itálii, byla už dříve ověřena na fotografických festivalech v Arles nebo v Krakově i v samostatné knize. Z řady popisných snímků Luciena Clerguea z inscenace Orfeovy závěti se vydělovalo několik sugestivních portrétů autora této hry Jeana Cocteaua.

Téma vztahů fotografie a filmu bylo divácky atraktivní, což prokazovala dobrá návštěvnost (k tomu ovšem přispívala i skvělá propagace festivalu po celém městě i fakt, že všechny festivalové výstavy byly přístupné bez vstupného). Ovšem jako jediné téma velkého fotografického festivalu bylo také příliš svazující, protože mnohá témata se opakovala a na řadě výstav toho bylo k vidění z aktuálních tendencí současné fotografické tvorby poměrně málo. Naštěstí součástí programu byla i řada svěžích expozic mladých autorů mimo hlavní téma, fotografické a filmové projekce, besedy a diskuse, prezentace evropských fotografických festivalů a dobře zorganizované hodnocení portfolií. Festival Transphotographiques tak po roční pauze prokázal, že patří k předním fotografickým přehlídkám nejenom ve Francii, ale v celé Evropě. Ostatně jeho mezinárodní charakter letos v létě ještě umocní nový fotografický festival v polských městech Gdaňsk, Gdyně a Sopoty, na jehož organizaci se bude Transphotographiques významně podílet.

Vladimír Birgus

#9 Architektura

80