Fotograf Magazine

Sophie Berrebi otevírá svou knihu zmínkou o vlastních rodičích a prarodičích. Dozvídáme se tak mj. o tom, že babička z matčiny strany psala dizertaci u Rolanda Barthese, a hlavně – vlastnila Citroen, který je zvěčněn v jeho Mytologiích, což je vzhledem k tématu tohoto čísla časopisu s trochou nadsázky jistě nejdůležitější informace, kterou recenzovaná kniha přináší. Přestože k Barthesovi a jeho tezi o důkazní síle fotografie odkazuje aurorka i v názvu knihy, zároveň upozorňuje, že je nutné s touto tezí pracovat kriticky („there is nothing evident about evidence“) a píše raději o možných „tvarech“, jakých může důkazní síla nabývat. Věnuje se umělcům spojeným s dokumentárním obratem v 90. letech 20. století a na začátku 21. století, popisuje dějiny dokumentárního umění s důrazem na proces konstrukce moci („document is never accidentally found, but in reality always knowingly constructed“) a konečně, se zaměřením na dané téma analyzuje posun od analogové technologie k digitální. Postupuje synteticky a od konkrétních děl se dostává k obecnější kategorizaci, která vedla k rozčlenění knihy na čtyři kapitoly. V první vychází z tvorby  Jeana-Luca Moulèna, jehož fotografie soch zasazuje do historického kontextu a poukazuje na rovinu fotografického dokumentu sloužícího k reprodukování uměleckých děl. V druhé na základě tvorby Zoe Leonard upozorňuje na fotografický dokument používaný jako „objektivní“ informace např. pro vědecké účely. V třetím oddíle na vybraných dílech Christophera Williamse mj. poukazuje na roli textu ve fotografii, na její čitelnost a provázanost s průmyslem a ve čtvrté části se zaměřuje na umělecké využití archivu jako mocenského nástroje a na „dekolonizaci dokumentu“.                

V krátkém epilogu se dočteme, že zatímco každá z kapitol je zaměřena na specifický výběr prací, celou knihou se prolíná několik zásadních témat, popisujících 1. fenomén uměleckého díla jako dokumentu v širším slova smyslu, než jak jej popisuje „dokumentární obrat“ v umění na přelomu tisíciletí, 2. muzeální a archivní systémy a z nich vyplývající postupy třídění informací, 3. způsob, jakým naše myšlení formuje „objektivní požadavek“ vědy a 4. paradox digitálního věku, spočívající v neustálé proměně informací v data, který Sophie Berrebi popisuje jako „amnesic recording“. Kniha tak věrně odráží dosavadní bádání na poli fotografie, dokumentu a umění, a byť nepřichází s nějakým novým paradigmatem, vřele bych ji doporučila všem, kdo se chtějí v této oblasti zorientovat.

Hana Buddeus