Fotograf Magazine

Na podzim loňského roku vydalo nakladatelství MARA ve spolupráci s nakladatelstvím KANT monografi jednoho z nejoriginálnějších českých fotografů Pavla Máry. Na více než třech stech stranách, velmi dobře grafcky i tiskově zpracovaných, jsou nejen reprodukce všech zásadních Márových děl, ale také kompletní biografie a bibliografie autora.

Pavel Mára vstoupil do československé fotografie v druhé polovině 70. let 20. století a jeho tvorba se již od počátku v mnohém vymykala domácímu kontextu a zavedenému pojetí umělecké fotografie. Předně učinil z každého snímku svébytný artefakt nebo sérii artefaktů, které nelze zcela adekvátně reprodukovat – je nutné znát originály. Mimo jiné pro jejich dobově neobvykle velké rozměry, ale také jejich adjustaci a později i způsoby instalace, připravené autorem pro konkrétní prostory. Nezvyklé bylo již samo užití barevné fotografie, která, jak se v textu dočteme, si i ve světovém kontextu teprve hledala cestu do výstavních síní. Možná nejdůležitější jsou však Márovy precizně promyšlené strategie zobrazení, jež se nezřídka dotýkají samé podstaty média a jeho schopnosti zachytit a reprodukovat okolní svět.

Márovu tvůrčí metodu, jeho přístup k obrazu a médiu fotografie obecně ozřejmuje v knize text historika umění Antonína Dufka. Ve zkratce se v něm věnuje všem důležitým souborům autora, které vysvětluje mimo jiné z hlediska dobového kontextu. Ve své studii uvádí celou řadu nezbytných faktografckých údajů osvětlujících, jak, kde a v jaké formě bylo to které dílo vystaveno. Myslím, že bez těchto poznámek nelze Márovu práci pochopit v její úplnosti.

Kniha ale nezůstává jen u pohledu Antonína Dufka. Plastičtější obraz o díle a vývoji jeho percepce historiky umění si můžeme vytvořit na základě katalogových textů umístěných na konci knihy, které o Márovi napsali Ján Šmok, Jan Kříž, Stanislav Ulver, Anna Fárová či Lucia L. Fišerová a Tomáš Pospěch z generace mladých teoretiků. Márova práce se touto monografií dočkala neobyčejně komplexního zhodnocení a v jistém smyslu i uzavření. Bude tedy zajímavé sledovat, jakým způsobem bude autor tento obraz svého díla doplňovat. Velmi bych si totiž přál, aby toto „optické“ uzavření nebylo uzavřením skutečným.

Lukáš Bártl