Fotograf Magazine

Rencontres d’Arles 2015

Novým ředitelem se od začátku loňského října stal Sam Stourdzé. Je mu teprve 42 let, ale má za sebou velké zkušenosti jako bývalý šéf Musée de l‘Elysée v Lausanne i jako kurátor řady velkých výstav, například retrospektiv Dorothey Langeové a Tiny Modottiové či multimediálních expozic o Chaplinovi a Fellinim. Pro letošní festivalový program 35 oficiálních výstav nezvolil jedno hlavní téma, jako tomu často bylo v minulých letech, ale vedle tří okruhů zaměřených na vztahy fotografie s filmem, hudbou a architekturou poskytl značný prostor i současným trendům v dokumentární a portrétní fotografii a různým fotografickým sbírkám.

Mezi pět kurátorů, kteří nominují po dvou autorech do soutěže Objev a pracují v porotě fotografických publikací, poprvé pozval jednoho ze střední Evropy (což Hébel za celou dobu svého vedení nikdy neudělal): polského ředitele festivalů v Lodži a Hamburku Krzysztofa Candrowicze. Ten měl šťastnou ruku jak při výběru přízračně působícího souboru mladé polské autorky Anny Orlowské, kombinující aranžované výjevy, snímky zvířat a statické detaily, tak v nominaci ukrajinské skupiny Shilo Group, osobitě reagující ve fúzích dokumentární a stylizované fotografie na nedávné události na kyjevském Majdanu, na neutěšenou současnost i nejistou budoucnost Ukrajiny, ale i na vliv sovětské minulosti. Cenu The Discovery Award ovšem nakonec dostala Francouzka Pauline Fargue za autoreflexivní soubor, v němž spojila útržky z osmi tisíc stran svých deníků se sugestivními fotografiemi.

Velký prostor v hlavním i doprovodném programu letos měly historické výstavy. K těm nejlepším patřila expozice Američana Walkera Evanse, orientovaná nikoliv na jeho sociální dokumenty z projektu Farm Security Administration, ale na méně známé práce pro časopisy z období 30. až 60. let 20. století. Vedle vlastních dobových zvětšenin zahrnovala výstava i ukázky z publikovaných esejů o cestujících v newyorském metru nebo o anonymních chodcích na ulicích v Detroitu, pořízených skrytou kamerou, stejně jako fotografie architektury a různých drobných statických objektů ve stylu nové věcnosti. Dosud největší retrospektivou byl představen jeho krajan Stephen Shore, patřící vedle Williama Egglestona a Joela Meyerowitze k nejvýznamnějším průkopníkům moderní barevné fotografie. Zaujaly především jeho starší práce, například záběry předměstí amerických velkoměst ve stylu nové topografie, zatímco novější snímky z Ukrajiny mnoho objevného a nového nepřinášely.

Tradičně skvělou instalací se mohlo pochlubit arleské muzeum Réattu při prezentaci dvou set děl ze své padesát let existující fotografické sbírky zahrnující práce Man Raye, Kertésze, Cartiera-Bressona, Karshe, Clerguea a dalších známých tvůrců. Zatímco muzeum ukazovalo především jednotlivé fotografie, Evropský dům fotografie v Paříži vsadil při vystavení části svých fondů na rozsáhlejší soubory, zahrnující někdy i několik desítek fotografií od Roberta Franka, Williama Kleina, Larryho Clarka, Josefa Koudelky či Helmuta Newtona. V kontrastu k oběma sbírkám děl slavných fotografů stála sbírka Jeana-Marie Donata, zahrnující anonymní inscenované snímky s notnou dávkou grotesknosti a absurdity – třeba desítky fotografií, na nichž portrétovaní pózují s lidmi v kostýmech ledních medvědů. K historickým výstavám by bylo možno zařadit i rozsáhlou přehlídku obalů gramofonových desek se skvělými fotografiemi Richarda Avedona, Andyho Warhola, Irvinga Penna či Antona Corbijna. Ovšem i historická část festivalu měla slabá místa. K takovým patřila třeba expozice čistě popisných záběrů neonových reklam z Las Vegas 70. let od Toona Michielse.

Mezi výstavami současné fotografie byly dobře zastoupeny různé formy moderního dokumentu. Holanďan Paolo Woods a Ital Gabrielle Galimberti představili vynikající soubor dokumentárních záběrů, portrétů i výmluvných statických detailů a snímků architektury s tématem daňových rájů od Britských Panenských ostrovů přes Panamu až po Singapur, v nichž si dnes zřizují sídla firem i fiktivní permanentní adresy statisíce firem i jednotlivců. Absurdní turistické výpravy do míst dávných i nedávných tragédií – do památníku genocidy ve Rwandě s lebkami tisíců zavražděných, do okolí černobylské elektrárny či k ruinám domů zničených zemětřesením v Číně, sugestivně ukázal Francouz Ambroise Tézenas v souboru Byl jsem tady – černá turistika. Za doklad kontinuity s předchozím Hébelovým vedením festivalu bylo možno považovat rozsáhlou retrospektivu Martina Parra, který v Arles už dříve vystavoval a byl kurátorem řady expozic. Tentokrát představil přes pět stovek děl z různých období své tvorby, které byly doprovázeny hudbou Matthieua Chedida. V provensálském městě se už dříve prezentoval také Parrův italský kolega z agentury Magnum Paolo Pellegrin. Jeho nynější výstava snímků z Konga, vytvořená společně s Alexem Majolim ovšem trpěla velkou kvalitativní nevyrovnaností a rozhodně se nezařadila k Pellegrinovým vrcholným dílům. Z „nedokumentárních“ expozic aktuální tvorby přitáhly velký divácký zájem remaky ikonických portrétů z historie fotografie od Američana Sandra Millera, v nichž se herec John Malkovich s větší či menší dávkou vtipu (ale bohužel někdy i levné podbízivosti) stylizoval do Micka Jeggera v podání Davida Bailyho, kouřící modelky Williama Kleina z obálky Vogue nebo chlapce se cvičným ručním granátem ze slavné fotografie Diany Arbusové. Mnoho diváků fascinovala expozice velkoformátových fotografií průčelí evropských katedrál, jejichž technické dokonalosti s neuvěřitelnou ostrostí sebemenších detailů dosáhl německý fotograf Markus Brunetti poskládáním z ohromného množství digitálních snímků. Dílčí záběry pro výslednou fotografii dómu v Kolíně nad Rýnem například pořizoval po dlouhých sedm let.

Součástí festivalu bylo mnoho tradičních akcí, třeba noční projekce v Antickém divadle, desítky komentovaných prohlídek a autogramiád, hodnocení portfolií, workshopů, vzdělávacích akcí pro školní žáky ze širokého okolí a slavnostní udělování různých cen (nově zřízenou Prix Elysée ve výši 80 tisíc švýcarských franků na projekt a knihu získal Slovák Martin Kollár, Leica Oskar Barnack Award byla udělena švédskému fotografovi
JH Engströmovi). Našlo se ovšem i několik novinek. Patřila k nim třeba prodejní výstava fotografických publikací Cosmos Arles, které se v rozžhavené hale v Parku ateliérů zúčastnilo na osmdesát nakladatelů a knižních distributorů. Na její úkor ovšem během úvodního týdne neproběhla tradiční výstava všech sedmi či osmi set knih, zaslaných do soutěže o nejlepší fotografickou publikaci roku, a místo nich byla představena jenom desetina z nich, kterou podle poněkud nepochopitelných kritérií vybrali tři lidé, kteří ani nebyli členy poroty. Pro mne to bylo jedno ze zklamání letošního Arles – nikde jinde totiž nebylo možno na jednom místě vidět tak ohromné množství fotografických publikací vydaných renomovanými nakladatelstvími i samotnými autory v jednom roce. Těch zklamání ovšem bylo více, třeba nízká úroveň většiny z osmi desítek expozic z paralelně probíhajícího veletrhu Voices Off (čestnou výjimkou byla třeba skvělá výstava berlínské školy Ostrkreuz či dvojvýstava Luccy Gilliho a Jemese Reeveho v galerii Omnius, kterou v Arles provozuje česká kurátorka Helena Staub) nebo projekcí z Noci roku, která letos probíhala v nehostinném prostředí bývalé papírny daleko od středu města. A také zoufale nudný závěrečný večer, jehož hlavní atrakcí měl být němý etnografický film fotografa a filmaře Edwarda S. Curtise z prostředí severoamerických Indiánů z roku 1914 V zemi lovců hlav. Ten by jistě patřil na přehlídku historických dokumentárních filmů, ale jeho projekce v tak exponovaném místě fotografického festivalu byla nepochopitelná a většina diváků neodešla hlavně kvůli výborné hudbě, která naivní archaický film doprovázela.

Přes všechny výhrady je důležité, že organizátorům se opět podařilo získat velký rozpočet ve výši 6,3 milionu euro, který je pro většinu jiných festivalů z říše snů, že opět přitáhli velké množství návštěvníků a připravili pestrý program, v němž byla řada kvalitních a objevných expozic. Rencontres d’Arles 2015 tak nepotvrdilo skeptické předpovědi z loňska a udrželo si přední pozici mezi nejvýznamnějšími fotografickými festivaly.

Vladimír Birgus