Fotograf Magazine

Ryan Pfluger

Ne bez mého otce

Ryan Pfluger (*1984) je mladý americký fotograf, čerstvý absolvent School of Visual Arts v New Yorku. Věnuje se skoro výhradně portrétní fotografii, a to jak ve své volné tvorbě, tak v podobě komerčních zakázek pro časopisy. Jeho portréty tvoří především snímky více či méně oblečených pohledných mladých mužů, pořizované jak v ateliéru, tak volně fotografované v rozličných lokacích. Na základě výše řečeného by se dalo poněkud politicky nekorektně předpokládat, že Ryan je gay a že tento fakt prochází celou jeho tvorbou. Tento předpoklad je ostatně správný, Ryanovým leitmotivem nicméně není homosexualita jako taková, ale mezilidské vztahy, na pozadích kterých se odehrává vše ostatní. Ryana zajímají vztahy rodinné, partnerské, přátelské. Na svém blogu zmiňuje jako jednu ze svých hlavních zálib domácí sledování filmů a televize, které mu umožňuje prožívání mezilidských vztahů na dálku, o samotě, bez osobní účasti. Sám popisuje svůj vztah k okolnímu světu jako velmi nejistý, nestabilní, stydlivý, křehký. Prostředí, ve kterém Ryan vyrůstal, nebylo tím, co by většina z nás mohla označit jako spokojený domov, což na něm zanechalo zřejmé stopy. Všechny tyto skutečnosti vybavily Ryana do života zvýšenou citlivostí, která je také hlavní charakteristikou jeho tvorby. Skrz fotografování se Ryan vyrovnává se svým vztahem k vnější realitě. Ve své nejstarší fotografické sérii s názvem „My Unconditional Relationship“ (2004–2006) poprvé rozpracovává skrze portréty svých partnerů a přátel téma vlastního vztahu k lidem, kteří procházejí jeho životem. Tento vztah popisuje jako něco na jedné straně velmi nejistého, na druhé straně ho pokládá za velmi silný a klade na něj velký důraz. Vnímá ho jako intenzivní pouto, pojící ho ke všem fotografovaným, ve stejný moment se ale obává, že jediné, co je příčinou a dokladem vůbec nějakého vztahu, je právě samotný akt fotografování a následná existence pořízených fotografií. Tento model vnitřní rozpolcenosti a konfliktu můžeme nalézt na pozadí celé jeho volné tvorby. Fotografie pro něj není pouhým prostředkem zaznamenávání reality, ale zejména záminkou pro její konstrukci a to vždy současně na poli obrazovém i sociálním. Ryan ve svých fotografiích často pracuje s nahotou, především mužskou. S tou nicméně nezachází v klasických intencích fotografického aktu, jako obrazů oslavujících proporce lidského těla, popř. fotografií jako nosičů erotické tenze. Ryanovy akty jsou velmi civilní, osobní, jsou v první řadě důkazem intimity ve smyslu osobní blízkosti a potvrzení intenzity vztahu k fotografovanému. Zatím nejsilnější sérií fotografií rozpracovávající téma dokumentace a současného vytváření vztahů je Ryanova absolventská práce z School of Visual Arts s názvem „Not Without My Father“ (2007). Zde se Ryan snaží z(re)konstruovat svůj vztah s otcem, který byl v předchozích letech paralizován dlouhodobými otcovými závislostmi. Ryan se zde pokouší fotograficky zrealizovat návrat ztraceného otce/syna, zrestaurovat staré vzpomínky, vytvořit nové vzpomínky, samotným fotografováním poskytnout záminku pro společně strávený čas a znovunavázání či vytvoření vzájemného vztahu. Z obrazového hlediska soubor kombinuje tři polohy – portréty samotného otce, autoportréty Ryana s jeho otcem a tichá zátiší. Předměty nebo místa zde hrají roli zástupných portrétů, ať už jde o tatínkovu sbírku otrhaných pornočasopisů („His Dirty Pictures“) nebo složené oblečení na skříni („The Bedroom“). Samotného otce, povoláním popeláře, můžeme vidět s pytlem na odpadky na hlavě („Self-made Garbage“), sedícího na posteli („First Sitting“), s náplastmi oblepeným obličejem v léčebně („Rehab“), spícího v popelářském voze („NY. Dept. of Sanitation“), nahého v koupelně („The Bathroom“) nebo schovaného za záclonou při imaginární hře na schovávanou („Hide and Seek“). Prostě každodenní rodinná idyla. Společně s Ryanem se fotografují na postelích v motelu („Motel“), na pláži („Our Beach in Winter“), v parodické „macho“ stylizaci u břehu („Journey into Manhood“). Zde Ryan vystupuje polonahý i úplně nahý, nicméně opět nahota zintenzivňuje pocit intimity a blízkosti, určité bezbrannosti. Funguje podobným způsobem, jako když malé děti ještě neznají v rodinném prostředí studu. Ryan samotný se pak fotí s otcovým portrétem z vojenské akademie, zakrývajícím vlastní obličej („I am my Fathers Son“). Zajímavým momentem této restaurace rodinných vztahů je potom postava Ryanovy matky, která je v souboru přítomna pouze svou absencí, skrze portréty věcí – zmuchlané povlečení na posteli („What She Left Behind“) a hromadu vytrhaných parket („Mom´s Floor“). Celá tato rekonstrukce Ryanovy rodiny se odehrává v maximálně odosobněných kulisách, v univerzálně bezduchých interiérech motelů, sterilních lékařských zařízeních, prostorách studených, nelidsky chladných. Na stěnách interiérů nevidíme žádné obrazy, na plastikových stolech žádné osobní předměty. Fotografie otcova porna je ve výsledku paradoxně jediným předmětem konotujícím „rodinné“ hodnoty a „teplo domova“ (pokud nepočítáme postavu matky v tragédii její absence). Na první pohled působí soubor „Not Without My Father“ velmi temně a neutěšeně, jak svým samotným obsahem, tak kulisami ve kterých se odehrává. Na druhou stranu nabízí na závěr jakousi formu happyendu, smíření, urovnání vztahů, možná vytvoření a začátek vztahu nikdy neexistujícího. Na posledním snímku souboru (Laying With My Father) vidíme polonahého dospělého Ryana spokojeně ležícího v posteli vedle svého otce, schouleného jako usínající dítě. Podivné rodinné vztahy se alespoň na okamžik urovnaly. Možná jen pro tuto fotografii, možná doopravdy ve skutečnosti.

Filip Láb