Fotograf Magazine

Blížící se FotoFest v Houstonu: rozhovor s jeho zakladateli

Fred Baldwin a Wendy Watriss jsou fotografové, kurátoři, a především zakladatelé a vůdčí osobnosti jednoho z nejzásadnějších světových festivalů fotografie a spřízněných umění. Poprvé jsem se s nimi spolu se skupinou českých fotografů setkal ve vlaku, cestou na bulharský festival fotografie v Plovdivu. To bylo někdy kolem roku 1988. Od těch časů jsme byli společně svědky mnoha převratných změn na poli světové politiky i fotografie.

Po festivalu v Arles v 70. a 80. letech se novým centrem mezinárodní fotografie stal FotoFest v Houstonu, který kolem sebe soustředil fotografy, kurátory, uměleckou kritiku, sběratele i vydavatele. Festival, jehož první ročník se uskutečnil v roce 1986, si zachoval svůj význam až do současnosti. V posledním desetiletí vznikají po světě festivaly jako houby po dešti a fototurizmus se rozrostl do nových rozměrů. Aby tvůrce udržel krok se současným děním, musí dnes objíždět festivaly, jako je Houston, Paříž, Moskva, Berlín, Barcelona, Birmingham, Bratislava, Krakov, Mexico City, Odense, Buenos Aires, a v posledních letech třeba také Łódź. Rovněž festivalu v provensálském Arles, který se zdál koncem 90. let zacházet na úbytě, se podařilo znovu si vydobýt své postavení a začal opět přitahovat fotografickou veřejnost. Konají se i festivaly jiných uměleckých oborů, zdá se však, že mezi festivaly výtvarnými je médium fotografie stále nejpopulárnější.

Zamýšlel jsem se nad fenoménem popularity festivalů fotografie a rozhodl se udělat rozhovor s mimořádnou dvojicí, která vybudovala jeden z nejdůležitějších světových festivalů fotografie. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v mezičase – houstonské fotobienále se koná příští rok – je kromobyčej příhodná doba oslovit tyto dvě velmi vytížené osobnosti.

 

Pavel Baňka/PB: Oba jste fotografové. V době, kdy jste založili FotoFest, jste již oba měli dobře nastartovanou profesionální dráhu. Co bylo v roce 1986 hlavním důvodem pro založení festivalu a jaká byla ve srovnání s dneškem situace ve fotografii?

 

Fred Baldwin/FB: Po léta jsem se věnoval dokumentární fotografii a publikoval v časopisech, protože jsem v tom viděl možnost ovlivnit to, jak se lidé dívají na svět. Také jsem tím uspokojoval svou zvědavost, touhu poznat, jak žijí různí lidé. Obě tyto potřeby naplňovala třeba má práce v 60. letech, kdy jsem fotografoval nejchudší obyvatele jižanského venkova. Byl v tom i aktivizmus, prostřednictvím fotografie jsem se angažoval v hnutí za občanská práva v Georgii, organizovali jsme podporu pro lékaře, který se snažil zajistit zdravotní péči pro chudé, rovněž jsem pracoval u mírových sborů na Borneu.

 

Wendy Watriss/WW: Mně vždy zajímalo mezinárodní dění, politické ideje a umělecké vyjádření. Začínala jsem u novin jako reportérka komunální politiky, později jsem produkovala a vytvářela reportáže o válce ve Vietnamu a historii socialistických režimů ve střední a východní Evropě (včetně Pražského jara 1968 a invaze států Varšavské smlouvy) a poté jsem přešla na volnou nohu a působila jako fotoreportérka a novinářka v Africe a Evropě. Za reportáž o defoliantu Agent Orange, kterou jsem dělala v 80. letech pro časopis Life, jsem získala mezi jinými World Press Award v kategorii časopisecké reportáže, cenu Leica Oskar-Barnack Award a další ceny. Byla jsem jedna z prvních žen, která tyto ceny získala.

 

FB: Naše společná dokumentární práce z texaského venkova 70. let, která spojovala fotografii historií podanou slovem s historickým bádáním, pronikla hluboko do života lidí i těch stránek amerických dějin, které byly často opomíjeny. K polovině 80. let však začalo být čím dál tím těžší publikovat práci jdoucí do hloubky v časopisech či denících. Muzea a galerie přitom nenabízely adekvátní alternativu dřívějším platformám dokumentární fotografie. Rencontres d\’Arles a Měsíc fotografie v Paříži nám ukázaly nový formát, v jehož rámci lze divákům představit široké spektrum fotografie. Navíc velká část prací, které jsme viděli v zahraničí, ve Spojených státech vůbec k vidění nebyla. Zavedenější instituce vystavující uměleckou fotografii zcela pomíjely jinou než americkou či západoevropskou tvorbu.

 

WW: Rozhodli jsme se vytvořit ve Státech pro fotografii novou platformu, která by kladla důraz na mezinárodní tvorbu, nové objevy, která by rozšířila možnosti prezentace talentovaných autorů dosud málo známých na mezinárodní scéně. Naším cílem bylo otevřít jim svět a rozšířit hrací pole umělecké fotografie. Šlo nám rovněž o myšlenkový rozměr umění – vidět v něm nejenom předmět či dvourozměrnou zvětšeninu, ale myšlenkový obsah, z něhož umění vyrůstá a který určuje jeho povahu a poslání. Nepřestáváme věřit, že umění je nedílnou součástí společenského života – nikoli pouze okrajovou formou vyjadřování, že je naopak klíčové pro otázky, které zásadně ovlivňují naše myšlení ve společenské i politické rovině.

 

FB: Chtěli jsme stovkám talentovaných uměleckých fotografů poskytnout možnost vystavovat na přehlídkách pořádaných FotoFestem a nezávislými galeriemi. Také jsme chtěli umožnit stovkám dalších fotografů setkat se a představit svou práci vlivným osobnostem ze světa umění, vydavatelství i ze sféry komerční fotografie. Na rozdíl od výstav by tato akce neprocházela předchozím posuzováním, předchozím kurátorským výběrem. Vytvořila by si vlastní tvůrčí náboj. Takto jsme vyvinuli mezinárodní program hodnocení portfolií (portfolio review), který jsme nazvali Meeting Place. Hodnocení portfolií je součástí FotoFestu od samého začátku. Umožňuje setkávání umělců s kurátory a vydavateli z nejrůznějších částí světa. Během let své existence FotoFest „napojil“ umělce a vedoucí osobnosti oboru ze šedesáti zemí světa.

 

WW: Výstavy na FotoFestu tvoří tu jeho část, v níž se uplatňuje kurátorský výběr. Meeting Place je naopak otevřené všem. Tím, že pro výstavní program vybíráme závažná témata a oslovujeme kvalitní umělce dosud málo známé ve výstavních institucích hlavního proudu, jsme významně ovlivnili dění ve fotografii – podařilo se nám uvést na scénu řadu tvůrců z Latinské Ameriky, střední a východní Evropy, Asie, Ruska, Afriky, Západní Evropy a Středního východu, ale také afroamerické a hispánské tvůrce ze Spojených států.

 

FB: Díky tomu, že jsme věnovali spoustu času návštěvám fotografů, kurátorů a znalců fotografie se nám podařilo vybudovat velmi širokou síť kontaktů. Vlastně používáme tentýž přístup, který jsme si osvojili už jako fotoreportéři činní na mezinárodní scéně a který pramení z toho prvotního impulzu a hnací síly – z naší zvědavosti a chuti poznávat svět. Dobrým příkladem je naše bulharské setkání s Pavlem Baňkou, jehož jsme potkali cestou do Plovdivu. Výsledkem této cesty byla nejenom výstava bulharských tvůrců na FotoFestu 1990, navázali jsme tu i pro nás významné a dlouhodobé svazky s tvůrci bývalého Československa a dostali jsme se takto do styku s událostmi, které předcházely pádu starých komunistických režimů.

 

PB: Během 90. let a také v posledním desetiletí jste svou pozornost dělili mezi témata obecně lidská a témata spjatá s různými částmi světa. Z vlastní zkušenosti si vzpomínám na ročník 1990, na kterém byla fotografie z bývalých komunistických zemí jedním z hlavních témat FotoFestu. V roce 1992 byla zase hlavním tématem fotografie Latinské Ameriky. Pak jste se v řadě několika velkých výstav zaměřili na další světové regiony – například v roce 2000 jste uspořádali velkou přehlídku věnovanou Jižní Koreji.

 

WW: Když jsme začínali s FotoFestem, zdálo se nám, že svět fotografie zůstává de facto nezmapovaný – až na západoevropská velkoměsta, Spojené Státy, a zhruba dvacet až třicet „slavných mistrů“ z ostatních končin světa. O tom, co se bude vystavovat, co bude viděno, rozhodovaly z velké části zájmy vlivných kritiků a kurátorů galerií a muzeí, obzvláště v centrech jako New York, Londýn, Paříž, Kolín nad Rýnem, částečně Berlín. Ale většina těchto vlivných osobností světa umělecké fotografie se nijak nesnažila „objevit“ jiné části světa.

 

FB: Dnes už se to zdá neuvěřitelné, ale v 80. letech se v New Yorku nekonaly žádné reprezentativnější výstavy japonské či latinskoamerické fotografie. V letech 1986 až 1990, během prvních tří let našeho Bienále, uspořádal FotoFest 13 výstav Japoncům. Jak už bylo řečeno, v roce 1990 jsme uspořádali velmi významnou výstavu devatenácti současných československých tvůrců a další, na které jsme představili čtyři tvůrce z Bulharska – většina z nich byla do té doby jak ve Spojených Státech tak v Evropě naprosto neznámá. Jižní Amerika a Mexiko byly zastoupeny několika klasiky, avšak skutečný rozsah fotografického bohatství, které se v těchto oblastech skrývalo, zůstával velkým muzeím skryt. V roce 1992 jsme se zaměřili nejenom na Latinskou Ameriku – uvedli jsme více než padesát významných tvůrců dosud ve Státech převážně neznámých – představili jsme také zásadní práce evropských fotografů z bývalého Sovětského Svazu a Polska; dále jsme měli výstavu prací Bauhausu, pak jednu z vůbec prvních výstav československého avantgardisty Karla Teigeho od 50. let, dále výstavu málo známých holandských archivních snímků z druhé světové války The Illegal Camera (Nepovolený fotoaparát), výstavu současných britských černošských fotografů a řadu dalších výstav. Tyto akce byly výsledkem více než ročních cest po čtyřiceti zemích světa, kde jsme navštěvovali tvůrce v jejich ateliérech.

 

WW: Sbírkové instituce, které se až do roku 1992 o Latinskou Ameriku nijak výrazně nezajímaly, od té doby vyvinuly velkou snahu vybudovat reprezentativní sbírky latinskoamerické fotografie. V celé řadě dalších přehlídek jsme nadále pokračovali ve snaze zviditelnit dosud málo známou fotografickou tvorbu – například současnou kubánskou fotografii 80. a 90. let, dílo autorů žijících na Kubě; hispánské fotografy v USA (1994), v roce 1998 to byli tvůrci Jižní Afriky, v roce 2000 zase Korejci a celá řada dalších. O totéž se budeme snažit i na FotoFestu 2008, kde představíme čínské umění založené na fotografii.

 

FB: Díky tomu, že si FotoFest získal pověst festivalu, kam se jezdí za novinkami, se podařilo rozvinout nestandardní spolupráci s ruskými kurátory sdruženými původně v odboru ruského Ministerstva kultury ROSIZO, kteří později přešli do Moskevského muzea moderního umění. Hned naše první spolupráce přivezla vůbec poprvé do Spojených Států pozoruhodnou výstavní kolekci ruského piktorializmu. Tato tvorba se tak dočkala reprezentativnější výstavy poprvé od r. 1928. Slavnostní premiéra byla opravdu událostí, odehrála se v Houstonu, teprve pak se expozice přesunula domů do Ruska, kde měla domácí premiéru. Ruští kurátoři byli toho názoru, že se výstavě dostane větší pozornosti, pokud se premiéra odehraje na FotoFestu. Spolupráce pokračovala v roce 2004, kdy čtyři mezinárodní výstavy z FotoFestu hostovaly v Moskvě a v Samaře.

 

PB: Od obecných témat jako Hispánská fotografie v USA, Globální životní prostředí, či Móda, které jste představili v roce 1994, se FotoFest přesunul k tématům jako Nové technologie (2002), Voda (2004), či Násilí a Země v r. 2006. Jaký význam má pro vás změna přístupu ve formulaci hlavních témat?

 

WW: Řada ročníků našeho bienále představující tvorbu různých zemí či regionů „stavěla mosty“ k důležitým autorům, kteří se nám zdáli z různých důvodů přehlíženi. Domníváme se však také, že tu jsou velmi závažná celosvětová témata, jimž není věnována odpovídající pozornost, a že řada tvůrců k nim má co říci – a významným způsobem o nich vypovídá prostřednictvím své tvorby, uměleckými prostředky. Od samotného počátku FotoFestu jsme zaměření zeměpisné střídali se zaměřením tematickým, iniciovali jsme vznik tematických výstav a nových děl. Spolupracovali jsme i s tvůrci a dalšími kurátory – mezi nimi byli Alfredo Jaar, The Sound of Silence (Zvuk ticha, 2006); Mike and Doug Starn, Absorption + Transmission (Pohroužení + Přenos, 2006); Susan Meiselas\‘ Chile: Seen From Within (Chile: pohled zevnitř, 1990) a Kurdistan, In the Shadow of History (Kurdistán: ve stínu dějin, 1996); Georges Rousse, Memory of Space and History (Paměť prostoru a dějiny, 2002); Jose Antonio Rodríguez, Mexican Landscapes, 1858–1910 (Mexické krajiny 1858–1910, 1996); Lucia Benická, Altered Worlds, Contemporary Staged Slovak Photography (Změněné světy: Současná slovenská inscenovaná fotografie); čtveřice mexických kurátorů – Osvaldo Sánchez, Jose Antonio Rodríguez, Miguel Fematt, Ana Casas, Four Views of Current Mexican Photography (Čtyři pohledy na současnou mexickou fotografii). Díky naší přelomové výstavě se podařilo prosadit hispánskou fotografii v USA (American Voices – Americké hlasy, 1994). Výstavu jsme připravili společně se čtyřmi hispánskými tvůrci-kurátory a byla pak uvedena i ve Smithsonian Institution ve Washingtonu.

Spolupracovali jsme s „kamennými“ institucemi, např. s londýnským Victoria and Albert Museum, Evropským domem fotografie v Paříži či s pražským Památníkem národního písemnictví i s neziskovými uměleckými institucemi, fotoagenturami, či s komerčními galeriemi, jakými jsou například Goodman Gallery vedená Lindou Givon v jihoafrickém Johannesburgu (Five South African Artists – Pět jihoafrických autorů, 1998), či newyorská Staley Wise Gallery (Fashion, Evolution/Revolution, Móda, Evoluce/Revoluce, 1994).

Když jsme v r. 2002 pověřili Christiane Paul, kurátorku oddělení nových médií ve Whitney Museum, přípravou instalace webartu pro sekci Nové technologie, s překvapením jsme zjistili, že do svého výběru zahrnula práci Markéty Baňkové, dcery Pavla Baňky. S radostí jsme si uvědomili, že se tu setkáváme již s druhou generací přátel a mladých talentů.

 

FB: U globálních témat, jako byla např. Voda, jsme téma prezentovali nejenom prostřednictvím umění, ale z hledisek vědy, lidských práv a politiky – uspořádali jsme čtyřdenní Mezinárodní konferenci o vodě ve spolupráci s Rice University, muzeem Menil Collection a s Bakerovým Institutem (James Baker III Institute for International Policy). Pozvali jsme do Houstonu 25 odborníků na problematiku vody z celého světa. Tato konference byla určena místní komunitě a představitelům místních samospráv, nikoli pouze umělecké veřejnosti. Archiv Konference o vodě je dostupný na našich stránkách www.fotofest.org.

Je třeba říci, že už od roku 2000 pořádáme v hlavním stanu FotoFestu na Vine Street v Houstonu celoroční výstavní program, na němž představujeme významnou zahraniční či regionální tvorbu. Na jaře 2005 jsme do Spojených států přivezli první reprezentativnější přehlídku arabské fotografie (ve spolupráci s jejím pořadatelem, holandským festivalem Noorderlicht Photofestival a newyorskou nadací Aperture Foundation). Také jsme zahájili sérii výstav mladší generace místních fotografů nazvanou New Texas Talent a mezinárodní přehlídky jako např. Danish Contemporary Artists (Současná dánská tvorba), The Studio of the Vargas Brothers představující tvorbu ateliéru peruánských bratří Vargasových z 20. a 30. let, či The Photographic Eye (Oko fotoaparátu) – výstavu tří středoevropských fotografů.

Na jaře 2007 jsme uvedli výstavu prací věnovaných vězňům internovaným na americké vojenské základně v Guantánamu ve spojitosti s „válkou proti terorizmu“. Působivou výstavu, kterou uspořádala Margot Herster s využitím fotografií a videozáznamů pořízených obhájci zadržovaných, Habeas corpus doprovázely přednášky a debaty o lidských právech, otázkách zadržování podezřelých a “válce proti terorizmu”.

U všech výstav FotoFest pořádá také prohlídky pro studenty základních, středních i vysokých škol.

 

PB: Navážu ještě na předchozí otázku – proč jste si jako hlavní téma pro nadcházející FotoFest 2008 vybrali Čínu?

 

FB: Čínská fotografie je dnes velmi v kurzu a od konce 90. let se uskutečnila řada velkých projektů. My už se tomuto tématu věnujeme několik let a postupně jsme si tak uvědomili, že dosud se jenom nepatrnému procentu talentovaných tvůrců podařilo dostat svou práci na ta důležitá místa na mapě světového umění mimo hranice Číny. To se nám ozřejmilo, když nás dva čínští kolegové požádali, abychom jim pomohli uspořádat hodnocení portfolií čínských autorů v Pekingu v říjnu 2006. Přihlásilo se přes tisíc čínských fotografů, z nichž jsme museli vybrat 300. Byli tu zastoupeni tvůrci ze všech provincií Číny. FotoFest přivezl třicet hodnotitelů (reviewers) z Evropy, Severní Ameriky a Austrálie. Výsledky byly fantastické. Řada tvůrců dostala nabídky vystavovat či prodat své práce muzeím, nabídky zastoupení galeriemi či publikace. Mimo to 34 fotografů vybraných hodnotiteli je prezentováno na stránkách www.photo-eye.com. Jeden velmi sledovaný čínský blog napsal o pekingském programu, že je to „nejvýznamnější událost v dějinách čínské fotografie.“

 

WW: Uvedením více než třiceti čínských tvůrců a kurátorů na FotoFestu 2008 doufáme, že se nám podaří dále rozvinout ten obrovský tvůrčí potenciál pekingského Meeting Place a navázat na to, co se tak znamenitě podařilo našim čínským kolegům – GAO Lei, Jimmy Chuovi a Rebecce Li. Chceme poskytnout příležitost k uplatnění co nejvíce čínským autorům a odborníkům. Na rozdíl od většiny současných přehlídek čínské fotografie, výstava Čínská fotografie 1934–2008 na Foto- Festu 2008 staví na kontrastu starší a současné tvorby a představí dokumentární i konceptuální fotografii.

 

FB: Pokud jsme se něco za těch více než dvacet let naučili tak právě to, že pokud dáte talentovanému člověku příležitost, výsledky na sebe nenechají čekat.

 

PB: Akce Meeting Place na FotoFestu, která fotografům poskytuje příležitost setkat se s redaktory, vydavateli a řediteli galerií si získala takovou oblibu, že mladý fotograf, který na Meeting Place uspěje, má možnost prosadit se prakticky okamžitě. Na Meeting Place se pokaždé objeví několik fotografů, jejichž práce jsou pak publikovány v našem časopise. Předpokládám, že ostatní hodnotitelé mají obdobnou zkušenost. Většina ostatních festivalů se snaží tento formát následovat, ale nedaří se jim to tak jako vám. Proč je podle vás právě Meeting Place na FotoFestu je tak populární?

 

WW: Je-li tomu opravdu tak, je pro popularitu našeho Meeting Place několik možných vysvětlení: jednak rozsah a mezinárodní rozměr akce, a pak velice pečlivý výběr a cirkulace hodnotitelů – pokaždé zveme nové, odpovědné hodnotitele zastupující nejrůznější instituce.

 

FB: Zveme 130 hodnotitelů z celého světa. Jsme fotografové a tak dobře chápeme své kolegy, fotografy a umělce, a jejich osud nám není lhostejný. A pak hodnocení portfolií na FotoFestu je velké. V několika minulých ročnících bienále jsme sponzorovali tři čtyřdenní cykly. Pro velký zájem nyní na FotoFestu 2008 přidáváme čtvrtý čtyřdenní cyklus. Sponzorem Meeting Place 2008 bude Hewlett Packard. Mimo to Meeting Place také neustále vylepšujeme, aby bylo pro fotografy co nejpřínosnější. Akce se odehrává v hektickém „newyorském“ tempu a je nesmírně náročná jak pro hodnotitele, tak pro fotografy. Těm prvním je poskytována štědrá texaská pohostinnost, soukromé domovy ale bohužel nemohou pojmout také všechny zaregistrované adepty fotografie. K dokonalosti máme ještě daleko, ale snažíme se ke všem uchazečům chovat tak, jak bychom chtěli, aby se zacházelo s námi. A také týmu FotoFestu velmi leží na srdci snaha pomoci fotografům, a to je možná jedním z hlavních poutačů.

 

PB: Další otázka se týká budoucnosti – jak vidíte budoucnost festivalů fotografie v souvislosti s globalizací světové kultury, jmenovitě ve fotografii a spřízněných médiích?

 

FB: Festivaly fotografie všude vznikají jako houby po dešti, k čemuž přispívá řada faktorů. Festivalů bude dále přibývat a budou samozřejmě bohatá a hubená léta, což je dáno financemi, změnami společenské a politické situace a také střídáním vůdčích osobností festivalů. Svou roli hraje také rozdílný institucionální charakter. Festivaly se nacházejí v různých stadiích svého vývoje. Některé starší festivaly už necítí potřebu hájit status fotografie coby umění. Evropská unie poskytuje nejrůznější formy kulturních dotací, a to byl silný stimul k rozvoji festivalů. Jednak jsou tu festivaly dotované státními nebo místními orgány, což je případ třeba Paříže, kde si radní a úředníci uvědomili, že festivaly přispívají k prestiži jejich města a přitahují návštěvníky, kteří jezdí za kulturou. V posledních letech se náhle objevily Měsíce fotografie v Berlíně, Lucemburku, Římě, Lipsku, Vídni, Riu de Janeiru, Lianzhou (Čína), Brasilii, Limě či Portlandu (Oregon, USA), a dalších městech. Starší festivaly jako například Photo- Espana (Madrid), Bratislava, Moskva nebo Birmingham (Rhubarb) představují zase akce, které vznikly nikoli „seshora“, ale úsilím jednotlivců či soukromých iniciativ.

V poslední době se vynořila řada festivalů vzniklých „odspodu“, pořádaných často mladými umělci a kurátory, kteří jsou vedeni snahou představit svoji práci kolegům i širší veřejnosti. Jenom v pobaltských zemích je těchto malých festivalů na dvacet. Některé z nich přitom vystavují velmi vytříbenou tvorbu a vydávají impozantní katalogy. Jako příkld můžeme jmenovat festivaly v Krakově a Lodži, nebo Baltské trienále.

 

WW: Bohatnutí měst, globalizace – celosvětová dostupnost informací o fotografii prostřednictvím internetu a rovněž snadnost digitální reprodukce fotografie jsou motorem vzniku dalších fotografických festivalů. Je třeba ale zdůraznit, že globalizace tu byla vždycky. Umění a komunikace vždy v cyklech čerpaly současně z množství zdrojů a kultur. Dnes se tento proces pouze zrychlil.

 

FB: Peníze přitom nehrají rozhodující roli. Jeden z nejzajímavějších a nejdynamičtějších festivalů na světě je v Bangladéši, stíhaném jednou krizí za druhou. Po celém světě vznikají nové festivaly, které vydupou ze země odvážní jedinci snad pouhou silou vůle, za všechny jmenujme festival v syrském Aleppu. Další snahy zaznamenávají v Austrálii, v Singapuru a na Filipínách. Jak mi onehdy napsal jeden odvážný pořadatel festivalu v Singapuru:

„Dnes není v jihovýchodní Asii žádný festival, na němž by fotografové této oblasti mohli představit svou tvorbu. Na západ od nás je Shahidulův festival Chobi Mela (Bangladéš). Na východ od nás je Čína s Lianzhou a Pingyao. A v jihovýchodní Asii nic. Se závistí vzpomínám na nedávné hodnocení portfolií na Meeting Place FotoFestu, který se konal v Pekingu. Fotografům jihovýchodní Asie se takováto příležitost nabídne jen velice zřídka.“

Zdá se, že hlavním faktorem pro rozvoj festivalů je to, že si tvůrčí lidé uvědomili, že v současné době jsou právě festivaly nejlepším formátem pro uplatnění a prezentaci jejich tvorby. Podmínky tohoto rozvoje se liší podle okolností a řídí se svou vlastní nevyzpytatelnou logikou.

 

PB: Jaká jsou vaše osobní přání, coby ředitelů FotoFestu?

 

FB: Vybudovali jsme spolu s Wendy mechanizmus odrážející řadu cílů, které jsme si kladli již jako nezávislí fotoreportéři a dokumentární fotografové. O těch jsem již mluvil dříve. Bylo by nicméně velkým zadostiučiněním, kdybychom si mohli říci, že se nám podařilo vytvořit model, který i ostatním tvůrčím lidem slouží k dosažení něčeho, co přesahuje pouhé uspořádání festivalu. Do FotoFestu jsme dali spoustu práce, zanícení, touhy poznávat…

 

WW: …a také oddanosti politickým a společenským hodnotám, které vyznáváme, víry, že je třeba vytvářet nové možnosti pro druhé, že nadaným lidem je třeba otevřít cestu do světa, pomoci těm, kteří neměli uhlazenou cestičku. Rádi bychom doufali, že náš smysl pro dobrodružství a víra v nezištnost, společenskou spravedlnost a význam tvořivosti budou mít nějaký trvalejší dopad.

 

FB: Jinými slovy, kdybychom byli hudebníci, chtěl bych po lidech, aby se naučili nástroj jak vyrobit, tak na něj dobře zahrát, a pak svou hudbou vytvořit něco trvalého, protože hudba umí oslovit lidské touhy a aspirace. To, že se nám vůbec podařilo FotoFest realizovat je dílem i tím, že jsme oba tvůrčí osobnosti. Vše, do čeho se pouštíme, je vedeno snahou chránit svou tvorbu před nepřízní okolností, které omezují tvůrčí svobodu. Tato zkušenost, či chcete-li, tento boj nám umožnil pochopit, co lidé podobného ražení jako my potřebují. Z toho pochopitelně vyplývá, že se musíme postarat, abychom tvůrčím lidem poskytli, co potřebují v co možná nejpříznivějších podmínkách. To znamená, že musíme organizovat, vybírat, jednat – a také sehnat pořádnou spoustu peněz…

Pavel Baňka