Fotograf Magazine

Pozitivní dezinterpretace documenta 14

Letošní čtrnáctá documenta se odehrála ve dvou geopoliticky výrazně odlišných lokalitách – tradičním Kasselu a nově v Aténách. Ty již nebyly pouhým satelitem, jak tomu bylo v případě Kábulu a Alexandrie na minulém uvedení, ale plnohodnotnou polovinou celé události. Po celých 163 dní se v obou městech rozprostřelo množství menších i větších výstav, performancí, přednášek a diskusí v programu Parliament of Bodies, rádiového vysílání Every Time A Ear Di Soun nebo i vysílání na řecké státní televizi.

Jedním z cílů, které si documenta 14 stanovila pod vedením Adama Szymczyka a jeho výzvy “to unlearn what we know”, je odnaučit se myslet a jednat z pozice svrchovanosti rámované nacionalismem, kolonialismem, kapitalismem a heteronormativním pohledem na svět příslušející ke geopolitickým pojmům Západu a globálního Severu. Zároveň se ale také snažila tuto dichotomii Severu a Jihu překračovat v jejich geografickém vymezení, když zdůrazňovala, například skrze zapojení komunit s koloniální zkušeností uvnitř Evropy (Joar Nango), že každý Sever má svůj Jih a naopak. Documenta 14 tak otevřela komplexní problematiku vztahu k druhému, a to především k tomu, který je utlačovaný nebo se dostal mimo naši pozornost a paměť. Z tohoto cíle je pak zřetelné, že navzdory diskutabilitě takového gesta v daném kontextu a v rámci instituce tohoto formátu byl letošní ročník politickým experimentem a katalyzátorem diskusí zmíněných témat.

Jak již napovídá pracovní název Learning from Athens (kde “from” je nutné chápat jako “od”, ale i “z” Atén), výrazným momentem bylo učení. Vystavená díla byla v tomto smyslu často stavěna do pozice ilustrace či poznámky k celkovému kurátorskému záměru, nebo přímo pracovala s díly vycházejícími z dokumentární tradice (Ben Russel nebo Ahlam Shibli), fungujícími jako forma důkazu útlaku (Edi Hilla nebo Tshibumba Kanda-Matulu) nebo pracujícími s důrazem mimo klasické formáty umění (Research Architecture). Zastoupena byla ale i díla zdůrazňující svou uměleckou autonomii, která zde ale bylo možné číst především jako zprávu o síle a nutnosti tvorby umění i v kontextu traumatické zkušenosti (Elizabeth Wild nebo Katrin Ladik).

Učení pak bylo rozvíjeno především v rámci edukačního programu aneducation, který inicioval a prostředkoval široké spektrum aktivit pracujících na pomezí umění a edukace s důrazem na moment kolektivní participace. Nejzřetelnější z těchto aktivit byl Chorus, jehož členové prováděli skupiny návštěvníků podle vlastního uvážení a s důrazem na jejich zapojení do aktivní diskuse nad díly i podobou samotné prohlídky. Očekávání aktivního zapojení návštěvníků bylo symptomatické pro celou událost, kdy ale výrazněji rezonovalo u její Aténské části. Zde byli návštěvníci ponecháni bez obšírnějších deskriptivních textů a jasných vysvětlení. To, co bychom mohli chápat jako nedostatek v podobě záměrné nejasnosti a nedořečenosti, je pak nutné v kontextu letošních documenta chápat především jako strategii otevírající pole pro produktivní dezinterpretaci. Ačkoliv může být tento způsob práce s uměleckými díly diskutabilní, nakonec jej oceňuji v rámci celkové snahy o aktivaci návštěvníků a iniciaci diskuse nad zmíněnými tématy v prostředí širší společnosti, jejíž pozornost documenta 14 tak silně přitahuje, a má tak možnost je v ní etablovat.

O úspěchu takového experimentu je jistě možné pochybovat, ale je nutné nezapomínat, jak nás v jednom z úvodních textů upozorní Paul B. Preciado, že neúspěch je jeho integrální součástí a stává se potenciálně produktivním jako zmíněné nedorozumění. V tomto smyslu pak Adam Szymczyk nakonec svou koncepcí pokládá především otázku po smyslu, podobě a roli události tohoto formátu v současné společnosti, kterou bude muset umělecký ředitel či ředitelka následující documenta 15 vzít v potaz.

Jan Kolský

#30 eye in the sky

180 

Skladem