Fotograf Magazine

Dagmar Hochová

„A dost. Kdo se umí dívat, tak se baví pořád.“

*10. 3. 1926 — †17. 3. 2012

Fotografie Dagmar Hochové, které si právě teď prohlížím, jsou jadrné, nabité energií, vtipné. Jsou vlídné, jiskří báječným autorčiným nadhledem, některé snímky jsou i po letech k zobrazeným lidem spravedlivě ironické. Rozdováděné děti bez předních zubů, klackové v teplácích a rádiovkách, bezprizorní výrostci z periferie, důstojné a pracovně velmi vytížené řádové sestry, demonstrující davy, vylekaný kluk, spisovatelé, celé rodiny nebo jen samotní starečci a stařenky ze Slovenska, Ruska, Itálie či Vietnamu. Tvrdohlavá, laskavá Dagmar Hochová, v názorech pevná, postavou spíše malá fotografka z Prahy, dokázala všechny fotografované velmi soustředěně pozorovat a vyfotit po svém. Mnohokrát stiskla spoušť intuitivně, většinou ve velmi citlivě zvoleném okamžiku. Vždy v přirozeném světle. Bez falešného sentimentu.

Byla nadanou pozorovatelkou; pohyblivým, ne statickým elementem uprostřed všeho dění. Sledovala a fotografovala lidi bystrýma očima, které pochválil i její učitel ze smíchovské Státní grafické školy, Jaromír Funke. Fotografovaní nebyli nikdy rušeni. Nejsou na fotografiích přikrášleni, stylizováni, ani znevažováni. Hochová byla upřímně zvědavá fotografka, vstřícná ke všem zobrazeným. Podstatné pro Hochovou bylo, být u toho všeho, být s nimi a vystihnout ten správný moment. Dagmar Hochová respektovala naturel pozorovaných, sledovala pečlivě a citlivě veškeré činnosti, kterými byly jednotlivé osoby zcela pohlceny… pokud dopředu odhadla či vytušila již zmiňovaný příznivý moment; plně toho doázala využít. Její fotografie proto nesvírá přísná kompozice, nejsou aranžované. Jsou hluboce lidské. Prosté. Nikdy angažované. Černobílé fotografie lidí nejrůznějšího věku neměly být za každou cenu jen řemeslně dokonalé, v tom je také jejich síla, přímočarost a živost. 

Dva kluci skáčou s vervou proti zdi. Nedají se vyrušit. Jdou do toho naplno. Znovu a znovu se odráží. Překážka je, zdá se, nezdolatelná. Jsou vytrvalí. Bohuslav Reynek loupe na statku v tichém Petrkově brambory a po práci u kamen drásá jehlou matrice. Jaroslav Seifert nese sklenice svým spolubesedníkům. Surrealističtí básníci Havlíček a Burda se právě dobře baví na návštěvě v Kyjích u Ivana Diviše. Nepolapitelný Ludvík Kundera se dvakrát mihne před fotografkou mezi dveřmi, jednou na letišti v Ruzyni, podruhé v Chrudimské galerii. Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška našla Dagmar Hochová v jejich milovaném Brně, s přirozenou nonšalancí, s lahví vína a neodmyslitelnou cigaretou. Tentokrát spolu neseděli v kavárně, ale v nemocničním pokoji. Josef Kainar. Jan Drda. Norbert Frýd. Josef Váchal doma v pološeru suší své ponožky na botníku. Posouvá lorňon a otvírá rukopis Krvavého Románu. Zbyněk Rotrekl popisuje přímo před objektivem fotoaparátu cestu, jak nejlépe se dostat k Janu Trefulkovi. Skromný Kamil Bednář, vzácná osobnost a geniální překladatel z mnoha, snad z jedenácti jazyků. Experimentální básníci Bohumila Grögerová a Josef Hiršal si dali dostaveníčko s fotografkou v kavárně na terase paláce Adria v Praze. Ivan Diviš. Jiřina Hauková se tenkrát krásně smála. Ladislav Novák. Běla a Jiří Kolářovi v Praze, v Paříži a zase v Praze. Ludvík Aškenazy leze domů oknem a hned zas vylézá zpátky. Arnošt Lustig mezi dětmi i bez dětí. Hana Bořkovcová z profilu i z mírného podhledu. Josef Škvorecký, Zdena Salivarová a Josef Nesvatba. Spisovatelka detektivek Hana Prošková s dcerami. Alexandr Kliment a Ivan Klíma. Také ale Pavel Kohout i Ludvík Vaculík. Václav Havel se ženou Olgou. A konečně Jan Vladislav: „Ten, který způsobil, že vznikla kniha Konec chleba, počátek kamení…“ Jako dodatek několik záběrů z cyklu IV. sjezd československých spisovatelů s trefnou poznámkou autorky: „Často si říkám: Takových evidovaných spisovatelů máme, ale kde jsou ty jejich knihy?“ 

Dagmar Hochová byla neustále připravená vyrazit kamkoli s fotoaparátem za svým tématem. Pro své fotografie se vypravila třeba do školky americké ambasády, na mizící, jen díky dětem ještě svobodnou, pražskou periferii, do pohraničí za doslova „odsunutými“ postiženými dětmi a řádovými sestřičkami, do průvodu za uctění památky Jana Palacha, do Slovenského Šumiace za obyčejnými kostelními tetkami, na pískoviště mezi paneláky, na Pražskou Matějskou pouť, na Bílou Horu, do Mařenic a do Světlé, několikrát ke kryptě v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje, za vnučkami prvního československého prezidenta, za umělci, spisovateli, za legionáři. Za lidmi žijícími v tehdejším Československu, ve Vietnamu, v pravoslavném Rusku, v b.valé Jugoslávii nebo v Itálii. Mnohokrát doslova běžela fotit s povolením i bez nějne na Václavské náměstí. Většinou v nejisté době. Pokaždé s neutuchající nadějí. 

Píšu, prohlížím si fotografie a do toho slyším její smích. Syt. a nakažliv.. Smích navzdory nepřející době. Tak, jak se přirozeně, často a uvolněně smála, tak také Dagmar Hochová i fotila.

 

Katarína Uhlířová

 

 

Dagmar Hochová-Reinhardtová se narodila 10. 3. 1926 v Praze do rodiny publicisty a zaměstnance univerzitní knihovny Karla Hocha. V letech 1942–1946 studovala Střední grafickou školu v Praze, obor fotografie, u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. (V letech 1943–1946 byla totálně nasazena v Pragfilmu na Barrandově). Roku 1953 absolvovala obor filmová kamera na pražské FAMU, byla jednou z prvních studentek prof. Karla Plicky. Poté pracovala jako fotografka-reportérka na volné noze, spolupracovala například s časopisy Vlasta, Kulturní politika a Literární noviny, pracovala také pro dětské nakladatelství Albatros. V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady. V roce 2000 předl Dagmar Hochové prezident Václav Havel za vynikající umělecké v.sledky medaili Za zásluhy. Zemřela 17. 3. 2012 v Praze. 

Dagmar Hochová se převážnou část svého života věnovala dokumentární fotografii. Její tvorba vychází z tradice humanistického fotožurnalismu, je však velmi subjektivně a „žensky“ osobitá. Podrobně rozpracovala několik základních tematick.ch okruhů (děti a jejich hry, staří lidé a jejich svět, portréty spisovatelů a umělců). Postupně také vznikaly soubory fotografií z cest: Vietnam (1961), Paříž (1964), Řím (1965 a 1968), Švédsko (1974), Rusko a Ukrajina. Roku 1989 jí kunsthistorička Marie Judlová (Klimešová) připravila rozsáhlou retrospektivní v.stavu v Domě U Kamenného zvonu. Jednotlivé fotografické cykly a projekty Dagmar Hochové mapují tyto knihy: Deset, dvacet, třicet, už jdu (Kuklik, 1994), Čas oponou trhnul (Kuklik, 1995), Síla věku (Kuklik, 1996), Konec chleba, počátek kamení (Torst, 2001), Deset, dvacet, třicet, už jdu! (Fraktál a Měsíc ve dne, 2009) nebo retrospektivní publikace Dagmar Hochová (Odeon, 1984) a Dagmar Hochová. Česká fotografka (Torst, 2000).