Fotograf Magazine

Bludné kruhy

České literatuře o fotografii chybí dlouhý regál knih, zejména důkladných uměnovědných monografií. Dokonce i legendy k jakým patří „internacionálové“ Josef Sudek anebo František Drtikol jsou zprostředkovány pouze sondážně. Detailně zpracovaná není ani jediná tuzemská fotografická pozůstalost!

Neblahým předznamenáním vydávání fotografických publikací v Česku zůstává relativně úzká vrstva zájemců o poměrně drahá alba. Jakkoli tuzemské výrobní náklady v posledních patnácti letech výrazně rostly, jsou ve srovnání se západní Evropou stále poněkud nižší. Jenže zdejší koupěschopnost je nižší mnohem výrazněji. Prvním bludným kruhem je tedy nízká pracovní produktivita. Jestliže bývají ve vyspělejších zemích na trhu různá knižní zpracování děl význačných umělců, v Česku je úspěchem, pokud se vůbec něco podaří uskutečnit a udržet na prodejních pultech.

Výpravné knihy bývají luxusem všude, pro nakladatele je ovšem existenční otázkou návratnost vložených prostředků. Neboli: o vydání, anebo nevydání rozhodne výpočet, jenž stanoví, prodejem kolikátého exempláře nastává obrat od prodělečnosti.
Bude-li řeč o 300stránkovém svazku s 300 reprodukcemi tištěnými na kvalitní papír formátu A4 duplexem v nákladu 1 000 exemplářů, může přijít výrobní cena každého kusu na 300 korun. (Je to nejnižší cena z 5 kalkulací, o jejichž vypracování jsem požádal tiskárny v různých městech.) I když nebudeme uvažovat o autorských honorářích, narazí návratnost na všeobecnou potřebu obyvatelstva šetřit, čímž se stane nereálná (pokud nepůjde o pragensia, akty – anebo o Josefa Sudka). Sotva totiž připočteme 5 % DPH a to, co musí zůstat na distributory i knihkupce, vyšplhá maloobchodní cena zhruba o polovinu, tedy do sfér, v nichž se u nás trvale nepohybuje ani uvažovaná tisícovka zájemců.

Ve hře je rovněž odhad, zda bude kýžené uplatnění titulu dostatečně rychlé, neboť pronájem skladovacích prostor rentabilitě knih neprospívá. Málokdo si dovolí vyrábět publikace, které se začnou vyplácet za několik let. Vlastně je to strategie dostupná jedině výstavním institucím, jejichž nabídka a prodejny v dotovaných galerijních budovách vytvářejí svébytnou distribuční síť.

Některé tituly mají štěstí na granty, případně jiný druh podpory, ať už jde o reklamu anebo další typy snížení prodejní ceny. Postupy vstřícnosti vůči zájemcům o koupi jsou vesměs příležitostné. Jejich kombinace drží při životě případ od případu improvizované nakladatelské experimenty.

Systematické rozvinutí pomalu už dvacetidílné knižnice monografií FotoTorst dovolila spolupráce se zahraničním distributorem. Parametry jsou ovšem nastaveny přísně – jak co do výběru reprezentativních autorů, tak limitem asi devadesáti reprodukcí v kapesním formátu. Sotva se dá počítat s hledáním mladých talentů a s velkorysým rozvinutím jejich prosazování.

Nakladatelské podnikání se na poli fotografie odbývá zpravidla nahodile. Čili především zoufale pomalu, doslova krok po kroku. A některé z těch kroků mohou být i scestné, neboť nerozhodují pravidla dějin umění, nýbrž souběh okolností, finančních především.

U alb, jež se podařilo vydat, sice často můžeme kvitovat s povděkem, jak jsou krásná, ale bývají pojata popularizačně. Sice už téměř žádné nepostrádá anglický text, jímž se poznání české kultury zprostředkovává světu. Neděje se tak však ve všech myslitelných úrovních a podrobnostech. To kupříkladu znamená, že se téměř bez výjimky neuvádí, jaký je originální formát reprodukovaných ukázek fotografovy práce. Ani v knihách vydaných v epoše elektronického poštovního spojení nebývá zahrnuto podrobné zpracování zahraničních pramenů. Jednak sbírek jednotlivých prací, jednak vyhodnocení cizokrajných interpretací. Žádná knižní retrospektiva českého fotografa dosud neobsahuje ani prostý soupis díla!

Nejpřekvapivější je přehlížení žijících hvězd. Jmenujme přinejmenším Josefa Koudelku a Jana Saudka. Posledně jmenovaný fotograf připravuje bilanci u příležitosti letošních sedmdesátin… Nuže je otázka, jak osobní tvůrčí ohlédnutí pojme. Vždyť všechna dosavadní Saudkova alba byla zaměřena na tržní efekt. Namítnete, že jich je přehršel? Ale právě v Saudkově případě by zevrubný výzkum měl co odhalovat: ať už pozapomenuté fotografie dávných let, anebo ony zatím netušené souvislosti tvůrčího zázemí.

České knižní pulty tedy nepostrádají fotografické publikace především proto, že na území republiky žije spousta aktivistů. Podle neustálého přibývání novinek to vypadá, že vůle vydat knihu fotografií je u nás silnější než střízlivé vyhodnocení překážek. Hlavně díky tomu je zdejší situace lepší než ve většině ostatních zemí, poznamenaných i hospodářsky destruktivní epochou totalitarismu. Nedaří se však uskutečňovat velké monografie, shrnující celoživotní díla. Nadšeným jedincům nezbývá sil na nejnáročnější uměnovědné tlustospisy typu dějin fotografie – a to ani scény domácí, natož světové. A přitom by určitě atlasy fotohistorie k nabídce měly patřit: nejen proto, aby dělaly pomyšlení fanouškům fotografické profese, nýbrž i jako klíč k všeobecné vzdělanosti.
Značnou pomocí vydavatelským možnostem by byl dostatečný počet institucí se sbírkou umělecké fotografie. Knihy o výtvarnících vznikají k velkým – obvykle putovním – výstavám, které pořádají kamenné ústavy jednoduše proto, že existují a štáby jejich zaměstnanců něco dělat musí. Úlohou oblastních galerií a státních muzeí je veřejné sbírky umění vytvářet, zpracovávat i prezentovat. Málokdo se ale v této síti stará o podchycování fotografie. Do začarovaného kruhu je zapojeno školství, vychovávající další a další generace specialistů, jimž je fotografie vzdálená. Tradiční uměnověda v České republice fotografii ze setrvačnosti přehlíží, neboť na katedrách historie umění a estetiky poskytují vzdělání jejich absolventi, kteří o fotografii za studií dohromady nic neslyšeli. Nakonec to může vypadat, že bohatou strukturu pracovišť korunují širším společenským potřebám naprosto mimoběžné zájmy. Za příklad nechť poslouží bizarní Vladimír V. Modrý z loňského programu Národní galerie v Praze.

josef moucha