Fotograf Magazine

Dvojitý Skála

Výstava Františka Skály v Galerii Rudolfinum se z hlediska pražského kulturního dění stala přední událostí loňského roku. Jeden z nezpochybnitelných solitérů zdejší scény se navíc nespokojil s historizující a retrospektivní „náturou“ prestižního místa, a výstavě tak dominovaly převážně nové sochy a instalace vytvořené přímo pro daný prostor. Smělé řešení se šťastně potkalo se zaslouženým zájmem nejširšího publika, které Skálova poetika a hravost přilákala do jinak ideově těžko přístupných míst. Při příležitosti výstavy se autor dočkal i dvou knih, které doplňují výstavu o širší historický i žánrový rozptyl. Nakladatelství Arbor vitae spolu s Egon Schiele Art Centrum vydalo katalog, který lze zároveň považovat za autorovu vůbec první (!) monografii, fotograficky profilované nakladatelství Kant pak vydalo pod názvem Šark a jiné fotografické cykly knihu „jeho“ fotografií.

František Skála jr. (1956) si svojí tvorbou vydobyl pověst kultovní postavy již od poloviny 80. let, kdy se v Čechách začala se značným časovým i ideovým posunem formovat postmoderna. Skála, vyučený řezbář a vystudovaný „filmový a televizní grafik“, se ve volné tvorbě záhy obrátil k přírodním materiálům, recyklaci a „druhotné“ kreativitě, okořeněné až pohádkovou obrazotvorností. Již jeho raný Lenin v Paříži (1983) ukazuje z dnešního pohledu nejen odvahu, ale především až neskutečný nadhled. Roku 1987 byl Skála zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví, v roce 1991 vyhrál druhý ročník Ceny Jindřicha Chaloupeckého. O dva roky později se jako český zástupce vydal na Bienále do Benátek po Máchově vzoru pěšky, celý koncept doplnil deníkem s kresbami z cesty a objekty z cestou nalezených materiálů. V té době zároveň pracoval na osobité rekonstrukci interiérů žižkovského paláce Akropolis. Ve Skálově tvorbě najdeme vliv baroka, romantismu, ale stejně tak třeba i secese a surrealismu, je často neudržitelný eklektik, ústředním a spojujícím bodem je však vždy především jeho neumlčitelná kreativita, těšící se ze stylových a materiálových perzifláží, a ukazující výjimečný cit pro nejen pro materiál a povrch, ale především pro jeho kulturní významy. Díky knize vyjevuje jeho tvorba z dlouhodobého pohledu až „váchalovskou“ zarputilost, stejně tak výrazná je ovšem Skálova nedělitelnost v otázkách díla, autora a sebeprojekce. Jakoby Skála nebyl jen umělec, ale mnohem víc poťouchlý designér a performer, burleskní česká reinkarnace Elvise i Beuyse, osobnost mnohostranná a přitom stále jednolitá. Přes všechnu hravost a dychtivost je přitom Skála pořád tradicionalista, ctící ověřené hodnoty a odmítající mnohé trendy (viz např. rozhovor v časopise Živel č. 22). To vše podrobně a výpravně zachycuje monografie/katalog se Skálovým divoce stylizovaným portrétem od Václava Jiráska na obálce v působivé grafické úpravě autora a studia Najbrt a přehledném chronologickém podání, doplněném kvalitní biografií a bibliografií a autorovými komentáři k vlastnímu dílu.

Oproti eponymnímu svazku, který představuje především Skálovy objekty a plastiky, ukazuje kniha jménem Šark autorovu tvorbu užívající fotografické médium, či lépe řečeno jeho performance zachycené fotograficky. Celá kniha je pojmenována podle Skálovy rukodělné bojové zbraně, kterou prezentuje na skupině snímků, upomínajících na komunistické učebnice sebeobrany, včetně podrobného popisu úchopů a údržby zbraně „… potíráme stejnosměrnými tahy vaječným bílkem přecezeným přes dámskou punčochu, a to směrem od špičky k rukojeti. Táhneme vždy jen jednou, abychom nestrhli blanku lesku.“ Titulní soubor uzavírají ze stylu knihy vybočující „speciální figury“, ve kterých Skála jindy humorně popisné fotografie domalovává do ideálního fantazijního tvaru. Druhou polovinu knihy pak zaplňují další fotograficky profilované projekty: On, zachycující stylizované performance osamělé lesní superstar, Pánská abeceda, etuda na téma znakovosti pánského poklopce, Bílý žebrák, jakási inscenovaná antiteze muže z Marlboro Country, a jako poslední Řeč těla, ukazující autora v bílých trenýrkách a tričku při cvičení s kužely uprostřed sněžné pláně. Právě v těchto zdánlivě mimoběžných projektech se ukazuje Skálova celistvost, sebejistota, pronikavá a přitom vždy zpochybňující charizmatičnost. Jak sám píše v básni On, uvádějící celou knihu: „…Rozsévá rány které hojí/přiznává, rád se strojí/nežebrá, jenom stojí…“

V případě Skálovy „fotografické“ tvorby je třeba zmínit (jak uvádí i patitul knihy) významný podíl fotografa Martina Poláka, polovičky známého autorského dua. Nejde tady o „umělce používajícího fotografa“, ale o citlivou spolupráci, která je založena na jedné straně na Skálových schopnostech fabulace a performance, na straně druhé na Polákově citlivém přístupu, akcentujícím tichou grotesknost vzniklých konceptů. (Ne náhodou měla společná díla Jasanského s Polákem zpočátku ke Skálově poetice často blízko, ač se postupně vyznačovala mnohem silnější ironií, doprovázenou zdánlivou netečností.) Vedle většího katalogu/monografie působí Šark s minimem alespoň orientačního textu (chybí i datace cyklů) trochu druhotně, i když idea omezit autorovo dílo na jediné médium výstižně ukazuje jindy nedostatečně zřetelné aspekty jeho díla.
Je zvláštní, že ani jedna z obou knih neobsahuje teoretický text o autorovi samém. Není jisté, zda perfekcionista Skála natolik lpí na svébytném a neporušeném tvaru i svých knižních počinů, zda je si sám tím nejlepším vykladačem (jeho vlastní texty dobře udržují nastavenou poetiku), je-li jeho komplexnost a proměnlivost slovy teorie nezachytitelná, nebo jestli prostě dostatečně empatického vykladače zatím nepoznal. Ač to tím pádem z pera kritického obdivovatele může znít troufale, otevírá se tu širší problém Skálovy dozajista fantomatické tvorby, jejího možného zasazení do pevnějšího kontextu současného umění. Není jednoduché být solitérem, tím méně v Čechách. Je však třeba zdůraznit, že se Skálovi již od počátků podařilo postihnout jisté neodvolatelné tendence současnosti. V extrémně specializovaném expertním světě nasazuje odvážně a cílevědomě podvratnou strategii erudovaného „kutilství“, strategii, která se snaží znovu spojit nikoliv situaci, či dokonce historii v gesto, ale snaží se naopak rozrušovat jejich zažitou hierarchii, navíc s humorem, s láskou a s písní na rtech. A právě o tom obě knihy vypovídají dostatečně výmluvně.

pavel vančát