Fotograf Magazine

Henryk Ross: Lódź ghetto album

Poněkud kontroverzní výstava fotografií Henryka Rosse v pražské galerii Langhans představuje díla, jejichž význam spočívá nejen ve vizuální působivosti a umělecké kvalitě, ale především v obsahu, který přináší důležité historické svědectví, odhalující zcela nové a mnohdy překvapivé obrazy holocaustu, v židovském prostředí označovaného častěji jako šoa, a života v nacistických ghettech druhé světové války. O nic méně působivý než samotné fotografie je v tomto případě i pozoruhodný příběh jejich vzniku, „přežití“ a vystavování.

Černobílé fotografie znázorňují život v ghettu v polské Lodži, kam byl spolu s dalšími desetitisíci Židů – mimo jiné také z Čech – poslán i Henryk Ross, polský fotograf židovského původu, narozený roku 1910 ve Varšavě. Jeho život v ghettu byl však poněkud neobvyklý a při pohledu na vystavené fotografie plné protikladů se téměř zdá, jako by v ghettu vedl dvojí život. Oficiálně, jakožto zaměstnanec Judenratu (Židovské rady, která pod dohledem nacistů řídila ghetto a jejímž vedením byl pověřen nechvalně proslulý Chaim Rumkowski) měl za úkol fotografovat obyvatele ghetta do průkazů totožnosti, dokumentovat výrobky produkované v ghettu a vytvářet propagandistické snímky vyžadované Němci. Poloúředně, či přesněji řečeno tajně pak pořizoval snímky zobrazující skutečný život v ghettu.

V roce 1987, čtyři roky před smrtí Ross popisoval: „Jelikož jsem oficiálně vlastnil fotoaparát, mohl jsem tajně fotografovat život Židů v ghettu. Těsně před likvidací ghetta roku 1944 jsem negativy zakopal do země, aby se zachoval nějaký záznam o naší tragédii, zejména o naprostém vyhlazení lodžských Židů nacistickými katy. Chtěl jsem zanechat historický dokument o našem utrpení.“ Po válce se Ross, který jako jeden z mála přežil, vrátil na stejné místo a více než šest tisíc negativů vykopal, ovšem dlouhou dobu se vyhýbal jejich zveřejnění. To by se vzhledem k dramatickým okolnostem vzniku i zachování fotografií mohlo zdát paradoxní, ale při pohledu na některé z obrazů si lze důvody poměrně snadno domyslet.

Některé z Rossových fotografií tak bylo poprvé možno spatřit až v roce 1961, nikoli však v kontextu fotografického umění, ale jako důkazní materiál při procesu s jednou z vůdčích osobností holocaustu, Adolfem Eichmannem, odehrávajícím se v Izraeli, kde se Henryk Ross po válce usadil a pracoval jako fotograf. Široké veřejnosti byly Rossovy fotografie, které jsou majetkem londýnského Archive of Modern Conflict, souborně představeny až v roce 2004 na výstavě v Arles, podruhé pak právě v rámci poslední expozice v pražské galerii Langhans, kde bylo možné shlédnout padesát z přibližně tří tisíc dochovaných fotografií.

Padesát vystavených zvětšenin představuje důmyslně vybrané ukázky Rossovy tvorby, neboť vystihují dvojznačnost jeho snímků. Jedna část fotografií zcela odpovídá hrozivé a těžko uvěřitelné, nicméně všeobecně známé podobě holocaustu. Přestože na obrazy a scény, které jsou zde zachyceny, asi nikdy nebudeme úplně připraveni, jsou nám dobře známé z dokumentů nebo historiografických knih, takže je v souvislosti s tímto fenoménem tak nějak očekáváme. Ukazují utrpení obětí – deportace židů, vyhladovělé děti, popravy a další krutosti odehrávající se v nacistických ghettech a koncentračních táborech.

Působivost a ambivalenci celé výstavě však dodává fakt, že se zde setkáme i s fotografiemi, které působí zcela opačným dojmem, a díky tomu se stávají snad ještě více šokujícími než děsivé obrazy znázorňující tragédii života v ghettu. Tato druhá část obrazů představuje výjevy pro většinu diváků naprosto překvapivé a v tomto kontextu doposud neznámé: pěkně oblečené děti, talíře plné jídla, usměvavé postavy, svatební hostinu, objímající se páry, zkrátka běžné intimnější výjevy z každodenního života s jeho radovánkami, vyzařující dojem klidu a pohody. Fotografie, o nichž by se většina diváků – a jak se ukázalo, včetně samotných pamětníků lodžského ghetta – domnívala, že musely vzniknout ještě před válkou. Opak je pravdou. Tyto fotografie ovšem nezobrazují klasický život většiny jeho obyvatel, nýbrž pouze jakési privilegované vrstvy skupiny židovských obyvatel ghetta pověřených jeho správou a dohledem, kterým bylo umožněno žít v porovnání s hladovějícími masami relativně normální život a možná si zajistit i o trochu větší šanci na přežití.
Někteří návštěvníci výstavy se s těmito fotografiemi pravděpodobně bez problémů vypořádají a přijmou je jako další doplnění a užitečné vizuální svědectví o historické skutečnosti. Pro mnohé se však může stát poněkud obtížné tyto obrazy včlenit do své představy o holocaustu, zařadit si je do správného kontextu. Bezesporu mohou vyvolat i různá hodnotící stanoviska, kterým se sám autor evidentně snažil předejít, a proto za svého života tuto část fotografií nikdy nezveřejnil. Vzhledem k tomu, že fotografované postavy se nezdají být postavou fotografa nijak překvapeny či rušeny, je zřejmé, že Ross k oné „elitní“ kastě také patřil, a lze jej tak obvinit z jisté formy kolaborantství. Proti těmto nařčením však existuje několik důležitých argumentů. Nejpodstatnějším je ten, že Henryk Ross pořizováním některých snímků riskoval život svůj i celé své rodiny, navíc se své obrazové svědectví později zdráhal zveřejnit zejména proto, že se zdá popírat představu o hrůznosti holocaustu.

Více než kde jinde se zde totiž projevuje jistá záludnost fotografie, vyplývající z toho, že reprodukované scény automaticky přijímáme za realitu, zatímco ve skutečnosti zachycují jen její výsek, pouze jediný, zastavený časový okamžik, který je vždy jistou deformací. Pokud si toto uvědomujeme, protiklady mezi oběma typy fotografií se nezdají tak vyhrocené, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jestliže na některých snímcích, navíc pořízených se značnou dávkou umělecké zručnosti napomáhající jejich atmosféře, vidíme obyvatele ghetta, kteří se usmívají a působí klidným dojmem, je dobré si uvědomit, že stejně jako ostatní zde byli uvězněni a většina z nich (včetně Rumkowského) byla nakonec, možná nedlouho po pořízení těchto snímků, převezena do jednoho z vyhlazovacích táborů a poslána na smrt.

Přes všechny pochybnosti a obtíže související s historickým kontextem však vystaveným fotografiím nelze upřít jejich uměleckou kvalitu, promyšlenou kompozici a mnohdy i skvělé úhly záběru (samozřejmě v rámci možností) s nimiž Henryk Ross jakožto profesionální fotograf pracoval. Uměleckou kvalitu snímků nijak nenarušují ani defekty pocházející z doby, kdy byly negativy zakopány pod zemí v dřevěné krabici a mnoho z nich bylo poškozeno například vlivem vody. Skvrny a „nedokonalosti“ odkazující na nepříznivé podmínky jim naopak dodávají jistý punc autentičnosti a fakt, že tyto fotografie nebyly dodatečně nijak upravovány a jsou reprodukovány v původním stavu jen podporuje jejich uměleckou hodnotu a dovoluje jim, aby mluvily samy za sebe a abychom je, jako jiná umělecká díla, mohli oceňovat především za věrohodné zprostředkovaní pro většinu z nás jinak asi nepředstavitelných prožitků.

irena aimová