Fotograf Magazine

Paris photo 2004 & Mois de la photo v Paříži

Loni v listopadu se Paříž opět stala středobodem fotografického světa, protože v ní paralelně probíhal festival Měsíc fotografie (Mois de la Photo) a veletrh Paris Photo. Zatímco veletrh potvrdil, že dnes počtem zúčastněných galerií a návštěvníků, doprovodnými programy, skvělou propagací a hlavně pestrostí a kvalitou představených fotografií předčí svého největšího konkurenta, newyorský veletrh AIPAD, Mois de la Photo bohužel opět ukázalo svůj postupný ústup ze slávy nejvýznamnějšího fotografického festivalu světa.

Organizátoři pařížského Měsíce fotografie sice na plakátech i na obálce katalogu zdůrazňovali propojení s novými (a zatím bohužel pramálo atraktivními) festivaly v Berlíně a ve Vídni, ale ve skutečnosti šlo jen o víceméně formální záležitost, protože samotné výměny výstav mezi těmito festivaly byly jenom minimální a lidí, kteří by během jednoho měsíce navštívili všechny tři festivaly, asi mnoho nebylo. Proklamované světovosti Mois de la Photo nepomáhá ani tvrdošíjné lpění na francouzštině jako na jediném jazyku festivalového katalogu, vždyť pořadatelé Paris Phota od začátku publikují všechny katalogové texty a tiskové materiály francouzsky a anglicky a organizátoři festivalu v Arles loni vydali v angličtině i speciální samostatný katalog.

Ještě problematičtější je však skutečnost, že pařížský festival mívá v posledních ročnících jediné téma. Loni jím byla historie, což předem vyloučilo rozsáhlejší zastoupení aktuální tvorby, která bývá na každém festivalu divácky nejatraktivnější. Organizátoři loňského Měsíce fotografie se navíc rozhodli pro nejsnadnější cestu, a místo aby se snažili objevit a představit dosud málo známá díla z oblasti dějin fotografie, do festivalového programu zařadili hlavně retrospektivy nejslavnějších tvůrců Alfreda Stieglitze, Walkera Evanse, Henriho Cartier-Bressona, Roberta Capy, Maria Giacomelliho, Roberta Doisneaua a dalších. V mnoha případech, nejvýrazněji asi na impozantní přehlídce New York a moderní umění – Alfred Stieglitz a jeho okruh 1905–1930 v Musée d\’Orsay, na Capově retrospektivě v Národní knihovně, na níž dominovaly jeho válečné reportáže a na rekonstrukci společného vystoupení Alvareze Brava, Cartiera-Bressona a Evanse v Julien Levy Gallery v New Yorku v roce 1935, však šlo o mimořádně pečlivě připravené vynikající výstavy. Ovšem i v nich pravidelní návštěvníci fotografických festivalů našli jenom velmi málo toho, co dosud neviděli. Zařazení retrospektivy Bernda a Hilly Becherových v Centre Pompidou do festivalového programu bylo asi nejmarkantnějším případem nedostatku invence organizátorů Měsíce fotografie. Pochybuji, že se našel některý návštěvník festivalu, který už mnohokrát neviděl jejich cykly deskriptivních fotografií průmyslové architektury, jež se neustálým opakováním, vystavováním a publikováním stávají stejně stereotypními jako zobrazená stereotypní architektura.

Největší festivalová expozice Stíny času v nedávno otevřeném novém centru fotografie, umístěném v budově Jeu de Paume nedaleko Louvru, byla už předtím uvedena v londýnské galerii Tate Modern pod názvem Krutý a něžný: realita ve fotografii 20. století. V obtížně pochopitelném kurátorském pojetí Régise Duranda, kombinujícím chronologické a tematické hledisko, se snažila ukázat vývoj dokumentární a experimentální fotografie (ale v mnoha ukázkách i filmu videoartu) 20. století výhradně na slavných dílech Eugena Atgeta, Andrého Kertésze, Lászla Mohol- Nagyho, Claude Cahunové, Raoula Hausmanna, Dzigy Vertova, Henriho Cartiera-Bressona (v jeho případě překvapila technická nedokonalost originálních šedých zvětšenin z 30. let, výrazně odlišných od kontrastních zvětšenin z pozdější doby), Alexandra Rodčenka (kupodivu nikoliv na dobových originálech, ale na posmrtných zvětšeninách), Roberta Franka, manželů Becherových, Jeffa Walla, Thomase Ruffa, Nan Goldinové, Billa Violy, Bruce Naumanna či Cindy Shermanové, a nepokusila představit důležitá díla italské, skandinávské, české nebo japonské provenience. K nejsilnějším zážitkům patřila projekce Balady o sexuální závislosti od Nan Goldinové a skvělá videa Billa Violy.

K objevnější části Měsíce fotografie v Paříži patřily tři výstavy v Evropském domě fotografie: pečlivě připravená přehlídka Fotografie a okultismus, která ukázala rozličné bizarní snímky duchů, přízraků či levitujících postav, vtipné komparace Bruna Rosiera, jenž se s odstupem několika desetiletí fotografoval na stejných místech Manhattanu, Lisabonu či Káhiry jako muž na starých fotografiích a výběr z bohaté sbírky Francouzské společnosti fotografie, v němž nechyběly ani modernistické akty Františka Drtikola. Se značným diváckým zájmem se setkaly i rozsáhlé expozice argentinské fotografie 20. století a italské fotografie z období 1841–1941 stejně jako přehlídka mistrovských děl z fotografické sbírky obchodních domů FNAC. Současná tvorba byla k vidění především v zahraničních kulturních centrech a v menších soukromých galeriích. Dramatické reportážní záběry Gillese Peresse ze Severního Irska, Bosny a Rwandy vystavovala galerie Fait et Cause, naši sousedé z Polska se tentokrát v rámci polské sezóny ve Francii prosadili na festivalu hned několika expozicemi: retrospektivou nedávno zemřelého Eustacha Kossakowského, výstavou Polsko-Afrika, představující snímky z afrického kontinentu od pěti polských fotografů a rozsáhlou expozicí Ex oriente lux, na níž mladí autoři, především polští studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Grzegorz Dabrowski, Pawel Supernak, Grzegorz Klatka a další ukázali typické aspekty života na hranicích Polska, Litvy a Běloruska. Polské výstavy však byly letos výjimkou v programu pařížského festivalu, tradičně uvádějícího hlavně tvorbu ze západní Evropy a z USA a letos ignorujícího i dnes tak populární současnou čínskou a ruskou fotografii. Zatímco v 80. letech Mois de la Photo poskytovalo na řadě objevných výstav reprezentativní přehled nejaktuálnějších tendencí fotografické tvorby, v posledních ročnících se svou pramálo odvážnou sázkou na jistoty dostává do značně konzervativní polohy.

Podstatně více ze současné fotografie bylo vidět na 8. veletrhu Paris Photo, který ve dnech 11.–14. listopadu 2004 přilákal do rozsáhlých výstavních prostor pod Louvrem přes 42 tisíc návštěvníků. Přes výběrovou komisi úspěšně prošlo 105 vystavujících, z toho 92 galerií (včetně Leica Gallery Prague) a 13 fotografických nakladatelství, časopisů, knihkupectví a antikvariátů. Hlavním hostem bylo tentokrát Švýcarsko, které bylo zastoupeno 8 galeriemi představujícími vždy jenom jednoho autora, a výstavou Fotomuzea ve Winterthuru, do něhož byla nedávno převedena sbírka Švýcarské fotografické nadace. Diváci tak mohli obdivovat díla Joela Sternfelda, Thomase Ruffa, Roberta Franka, Nobuyoshiho Arakiho, Larryho Clarka, Tiny Barneyové a dalších světoznámých tvůrců. V nedaleké projekční místnosti se navíc promítaly švýcarské filmy a videoprogramy s fotografickou tématikou.

V prodejní častí Paris Phota bylo možno najít ukázky ze všech etap vývoje fotografie. Mistrovská díla z 19. století bylo možno najít například ve stánku pařížského dealera Laurenta Herschritta s bodovým osvětlením v zatemnělém prostoru nebo na stánku Hanse P. Krause z New Yorku. Mnohem větší prostor však měly modernistické a avantgardní práce z meziválečného období, jejichž ceny patřily k nejvyšším na celém veletrhu. Ve stánku pařížské galerie 1900–2000 dominovaly originály děl Man Raye, Maurice Tabarda, Andrého Kertésze, Pierra Moliniera a Dory Maarové. Vídeňská Galerie Johanes Faber přivezla díla klasiků rakouské i české fotografie, Galerie Priska Pasquer z Kolína nad Rýnem vystavovala snímky ve stylu nové věcnosti od Alberta Rengera-Patzsche a Sanderovy sociologické portréty, konstruktivistické práce méně známých maďarských tvůrců Marty Aczelové, Imre Kinszkiho a Zoltána Seidnera nabízela Vintage Gallery z Budapešti.

Největší zastoupení však měla na veletrhu tvorba současných autorů. Tím se Paris Photo nejvíce liší od newyorského konkurenta, veletrhu AIPAD, na němž stále převládají starší díla. Bohatě zastoupeni byli představitelé subjektivně dokumentární tvorby William Klein, Martin Parr či Nan Goldinová, autoři velkoformátových snímků městských scenérií, průmyslových staveb a devastovaných krajin Gabriel Basilico, Simon Norfolk a Edward Burtynsky, autorka mimořádně sugestivních barevných portrétů Loretta Luxová nebo tvůrci osobitě kombinující principy inscenované, portrétní a dokumentární fotografie Tina Barney a Elena Dorfmanová. Tradičně pojatá reportážní a dokumentární fotografie byla zastoupena spíše pracemi autorů z 30.–60. let než současnými díly, a to dokonce i na stánku agentury Magnum. Přestože bylo na veletrhu několik snímků nabízeno za více než 100 tisíc euro, ceny mnoha fotografií nepřesahovaly 2 tisíce euro a hodně fotografií bylo nabízeno i za částky pod tisíc euro, a tak si leccos mohli koupit i méně majetní sběratelé. To se dobře ukázalo také na stánku Leica Gallery Prague, na němž se opět nejlépe prodávala levná zátiší Luďka Vojtěchovského, zatímco drahé fotografie Františka Drtikola či Jaromíra Funkeho zůstaly neprodány. Majitelé řady zastoupených galerií se stěžovali, že prodali méně než v minulých letech. Svou roli v tom nepochybně sehrál prudký pád kurzu dolaru, který řadu amerických sběratelů odradil od nákupu fotografií, jejichž ceny v euro jsou pro ně stále vyšší. Přestože Paris Photo představilo širokou škálu současných tvůrčích trendů, významných autorů i různých klasických i digitálních fotografií, nejslavnější tvůrci, kteří se nepovažují za fotografy, ale za umělce pracující s fotografií – Andreas Gursky, Cindy Shermanová, Jeff Wall, Rineke Dijkstra nebo Sam Taylorová-Woodová, jejichž práce se nezřídka prodávají za statisíce dolarů, na tomto veletrhu zastoupeni nebyli. Galerie, které je zastupují, totiž dávají přednost uměleckým veletrhům, na nichž se vystavují nejenom fotografie, ale i obrazy, sochy či videa, jako je třeba Art Basel, Art Basel/Miami Beach nebo FIAC v Paříži.

vladimír birgus