Fotograf Magazine

Phoebe Maas

Nahé ženské tělo, schoulené na bíle povlečené posteli – mezi barevnými polštáři, červenými a bílými s potiskem růžových květů a lístků, z něhož vidíme pouze rozlehlá narůžovělá záda a prameny hnědých vlasů: fotografie, která na obálce otevírá katalog fotografií Holanďanky Phoebe Maas, nazvaný Moments In-Between (Okamžiky mezi), patří k těm nejmalířštějším z celé kolekce. Postel je nahoře rámována pruhovanými závěsy, kterými proniká teplé světlo, zalévající celou scénu, a které dotvářejí pastelově intimní kompozici. Pečlivé rámování, rafinovaná hra s barvami, do sebe uzavřené postavy v interiérech, zachycované většinou zezadu a odhalující jen skromně části svých těl, to je ve zkratce repertoár, s nímž fotografka zachází ve své tvorbě. Pomocí těchto prvků balancuje na rozhraní malířsky inspirovaného formalismu a tělesné intimity. Uvedený název může odkazovat nikoliv pouze ke „zmrazeným“ okamžikům, vyjmutým z dějového kontinua (odkazujícím k něčemu, co se již událo a zároveň naznačujícím budoucí směřování postav), ale také k prostoru mezi zdůrazněnou výtvarností fotografie a lehce naznačovanou intimní tělesností.

Phoebe se k vytvoření svých snímků nechává inspirovat náhodnými impulzy, detaily, které ji osloví v průběhu pobývání ve společném prostoru s blízkými lidmi, jak poznamenala v e-mailovém dopise autorce článku: „Důvod, abych chtěla vytvořit fotografii, může začít něčím malým. Křeslo, barva záclony (barvy jsou v mém díle velice důležité), způsob, jak se někdo předklání, osvětlení pokoje. Začínám tím, co mě zajímá, sestavím okolo toho obraz a fotografie začíná pomalu získávat formu.“ Lidská těla se stávají součástí celkového vzorce. Jejich tělesnost však není potlačena, spíše nutí okolní prvky k rozehrání vztahového dialogu: tvoří formální element pečlivě uzavřené kompozice, ale zároveň ji rozšiřují za její rámec. Tím, že Phoebe zachycuje těla vždy jakožto fragmentární, se zahalenými, či odříznutými obličeji, snaží se naznačit, že tajemství je třeba hledat mimo viditelnou obrazovou sféru.

Snímků blízkých lidí v intimních situacích vznikla v posledních letech celá řada, přičemž lze dobře sledovat směřování ke zdůrazněné výtvarné formálnosti, přesahující jednou do chladné estetičnosti snímků, jindy spíše k atmosférické něžnosti. Prožitek je maskován procesem vzniku snímku. Namísto okamžitosti nastupuje rafinovanost; v banálních okamžicích se koncentruje tajemný význam. Svět vizuálních znaků rozpouští jedinečnost. Inspirace malířstvím – v případě Phoebe navíc obohacená inklinací k „holandskému“ zájmu o světlem a barvami prostoupené uzavřené prostory – však musí vzít v úvahu povahu fotografie v jejím mechanickém zachycování jevů. Přebujelá výtvarnost se totiž často nebezpečně sesouvá do hájemství pouhé líbivosti. Snímky Phoebe však v jejich sváření letmo zachycené tělesnosti a vytříbeného zarámování většinou neopouští zvláštní dvojznačné napětí. Fotografie, nazvaná Isly (2001), je výřezem interiéru, nalevo rámovaného zavěšeným rudým županem, odrážejícím stín na pootevřené dveře, kde na karmínově potažené historické pohovce s vyřezávaným dřevěným rámem, spočívá na břiše mužská postava, jíž však autorka odřízla horní půli těla nad zadnicí; nahé mužské nohy doplňuje ocas psa, nataženého vedle pohovky ve stejném směru. Dalším výrazným snímkem je Olly 1 (1997), odhalující stejně málo z ženské postavy, ležící na kožené pohovce: nohy v černých punčocháčích, poodhrnuté modré šaty, ošoupané černé lodičky. Lidská torza tu působí divadelně, loutkovitě, surreálně. Netvoří součást příběhu, ale spíše připomínají absurdní scénický výjev.
Na rozdíl od své vrstevnice, původem izraelské fotografky, Elinor Carucci, s níž má Phoebe Maas kromě roku narození (1971) společný zájem o pronikání do intimní sféry lidí z nejbližšího okolí i zdůrazňování barvou a světlem nesené atmosféry, zde není kladen důraz na vztahy mezi jednotlivci. Lidé, ačkoliv jsou fotografie nazvány jejich jmény, jsou více kompozičními prvky než bytostmi. Více barevnými skvrnami než city obdařenými stvořeními: zvláštní barva a struktura kůže tak spoluúčinkuje na celkovém dojmu stejnou měrou jako nejrůznější druhy látek, koberec nebo plocha zdi; i když na sebe zákonitě poutá hlavní pozornost. Snímek Erik 1 (1997) je toho příkladem: skloněná mužská postava, z níž vidíme pouze zátylek s nakrátko sestříhanými vlasy, zahalená do pruhovaného trika s dvěma dírami v jeho ramenních švech, umístěná před abstraktní pozadí z různých odstínů zelené.

Kolekce Moments-In-Between, jíž na sebe Phoebe Maas výrazně upozornila (vystavila ji například ve Fotomuseum Winterthur ve Švýcarsku), seskupuje fotografie od druhé půle 90. let do roku 2003, kdy byla také vydána knižně.

lenka dolanová