Fotograf Magazine

Dech kosmu

„Mým pocitům často chybějí slova, ale zůstávají papíry s nepatrnými záznamy pohybu větru, plynutím vody, spadnutým listem … s otiskem světa,“ čteme prohlášení Jiřího Šiguta v nové edici Cameracura, neboli česko anglické knižnici katalogů Moravské galerie v Brně, vydávané stejným nakladatelem, jehož péčí vychází i pololetník Fotograf.

Jiří Šigut (1960) se od roku 1980 zabývá grafickým designem a od poloviny 90. let je ve svobodném povolání. V roce 1985 začal fotografovat a od počátku 90. let pracuje přímo se světlocitlivými papíry: „Oni fotografové ten papír tím rychlým ostrým osvícením vlastně zabijou,“ cituje umělcův výrok Jaromír F. Typlt v jednom z textů uvádějících publikaci.

Šigutovy záběry z druhé poloviny 80. let byly časosběrnými expozicemi, zvětšovanými pak ze středoformátového negativu, vždy sestaveny v jediný čtvercový pozitiv o straně jeden metr. Z názvů lze dedukovat, oč se v bezmála abstraktních záběrech jedná: Přeprava Opava – Ostrava Poruba (vlak č. 3441), 17. 8. 1985; Novoroční procházka, 1. 1. 1986; 36 tepů mého srdce, 22. 12. 1990. Snímání bylo ohraničováno nefotografickými okolnostmi, mezi něž patří takové kategorie, jako jsou délka milování, jízdy výtahem nebo nákupu. Najevo vychází nejen hodnota prožitků, kterých si ceníme, ale i takových, jež běžně nesledujeme. Uvědomíme si to tím spíše, že Šigutovy fotografie se míjejí s obvyklou estetizací. Vznikaly během minut či hodin vrstvením stop, jejichž uspořádání neměl autor zcela pod kontrolou. Naopak, vědomě otevřel vznik díla bezděčným vlivům. Od roku 1987 ani nezaostřoval.

Jako základní danost přetrvává i v současné tvůrčí etapě snaha koncentrovat pozvolné časové průměty do jedinečných výstavních listů. Kontinuita je znát už z toho, že nejčastějším titulem Šigutových výstav zůstává slovo „Záznamy“. Autor exponuje fotografické papíry uložením do travin, sněhu nebo tlejícího listí, aby pouze přerušil kontakt média s přírodním prostředím a výsledek procedury ustálil. Někdy nachází fotografický papír s odplavenou emulzí, zato porostlý plísní. Vzniklé artefakty nazývá tak, aby se součástí informace stalo období expozice, trvající v řádu dní až týdnů: Orobinec, 1. – 18. 1. 2002.

Spolu s rozšířením rejstříku konceptuálního umění oživil Šigut i způsoby, jakými se dá fotografovat. Vyhýbá se přisvěcování nepřirozenými zdroji. Užívá nanejvýš oheň, dejme tomu ze svící. Stopování skutečnosti rozhoduje o vzhledu kreace: „není ani tak důležitá výsledná podoba jako samotná akce.“ O své motivaci říká: „Zajímají mě procesy, které tu jsou a trvají třeba i několik milionů let, procesy a živly, které vnímají zvířata a které vnímal i první člověk. V příčně položeném papíru spojuji protilehlé břehy potoka, voda přináší naplaveniny, na jednom místě se mohou zpřítomnit vedle sebe přírodniny, které potok ,přinese\‘ z různých lokalit. Padáním listu začíná vyprchávání života, jeho zánik, zanechává svou poslední stopu, svůj tvar, už nikdy nebude stejný, je pamětí stromu, smutkem lesa. Nesmírně důležitou součástí mých současných prací je i večerní nebo noční cesta do míst, kde papíry pokládám. Noční proto, že papíry umisťuji ve tmě, aby jejich exponování nastalo s příchozím rozedněním. Část cesty (pokud nesvítí měsíc) a přírodu tak vnímám někdy v takové tmě, že by se dala doslova krájet. Je to úplně jiná zkušenost. Mám pocit, že v noci vnímám vše okolo jaksi intenzivněji. Slyším více svůj dech, vážím své kroky, dotýkám se stromů, poslouchám zvuk potoka, který mě navádí, mohu se lépe soustředit.“

josef moucha