Fotograf Magazine

Ivan Pinkava

Ivan Pinkava měl řadu domácích i zahraničních výstav, avšak teprve nyní, v galerii Rudolfinum má divák možnost seznámit se s celým jeho rozsáhlým dílem. Výstava je retrospektivou, představuje Pinkavovu tvorbu od poloviny 80. let až po současnost, předvádí 130 vybraných děl, sleduje nejdůležitější momenty jeho uměleckého vývoje. Instalace vychází z konkrétních prostorových souřadnic výstavních sálů Rudolfina, a dostihuje tak ideálních podmínek pro percepci Pinkavova umění. Divák má tedy jedinečnou příležitost „setkat se“ s autorem a navázat s ním dialog. Je to setkání, které se jistě vryje do paměti – intenzivní pocit komunikace s něčím silným, kompaktním, hlubokým a tragickým.

Název Heroes je přesný a výmluvný. Na mnoha fotografiích jsou hrdinové naší doby. Tito hrdinové jsou ale zároveň konotacemi hrdinů starých, nejčasněji hrdinů biblických příběhů, ale i jiných velkých mýtů evropské kultury. Některé fotografie představují jakési dobové parafráze biblických postav – Jan Křtitel, Ismael, Benjamin, Noe, Salomé – nebo antických mýtických figur – Satyr, Venuše, Narcis. Některé fotografie představují variace starých příběhů a osudových vztahů – Kain a Ábel, Castor a Pollux. Atributy, gesta, případně složitější aranžmá, aktivizující naší kulturní paměť, způsobí, že postavy identifikuje, i když na Pinkavových fotografiích mají svou novou, možná můžeme říci „aktuální podobu“.

Portréty pro Gertrudu Steinovou, pro Oscara Wilda, Antonína Arteauda, Vladimíra Majakovského, Dostojevského, Nietzscheho a další představují jakési spojení exaltované alegorie a homage těm světovým spisovatelům a filozofům, kteří pro autora mají zjevně důležitý význam. Na výstavě jsou i fotografické portréty některých osobností z českého uměleckého světa – Petr Lébl, Anna Fárová, Věra Jirousová, Filip Topol, Michal Cihlář, Václav Stratil, J.H. Krchovský, Petr Nikl, Oto Mádr a další.

Ale většina portrétů se netýká konkrétních osob ani konkrétních mytických hrdinů. Podivuhodné jsou fotografie představující jakési současné podoby či interpretace archetypů – Persona, Syn, ďábel (fotografie Advocatus Diaboli), anděl (fotografie Zvěstování), archetyp duality (fotografie Dvojčata, fotografie Tomáš a David Medkovi, fotografie Bratr a sestra). Podivuhodné jsou i fotografie představující zobrazení určitých duševních stavů, jako je tomu v případě fotografií Nůž, Rány těla, Gilles, Ó sladká krvi, Jinoch s máky, Jizva a další, ostatně celý cyklus Dynastie je takový. Jsou to zneklidňující obrazy jakoby poraněných nebo „pokažených“ lidí, jizvami poškozená těla a tváře, těžká víčka zakrývající náruživé a jakoby hříšné pohledy, nebo Veraikon s mouchou na tváři. Martin C. Putna hovoří myslím velmi přesně o „poškozené kráse“. Pinkava nachází adekvátní vizuální formu zrcadlící poškozenou, možná i zohavenou lidskou duši zvlášť výrazné, zvlášť tragické je to v portrétech dětí. V případě těchto fotografií pracuje autor s modelem, s jeho osobní fyziognomií, spíše jako s „materiálem“ (asi jako sochař používá kámen nebo dřevo), ze kterého vytváří obecnou postavu, vytváří jakýsi „tělesný symbol“, odkazující ke kolektivnímu nevědomí, vizualizuje neviditelnou realitu naší společné duše. Pinkava vlastně nepracuje jako fotograf, ale spíše jako sochař či malíř nebo dramatik. Pro tento typ „portrétů“ používá, vedle některých anonymních, ale stále se opakujících modelů, často herce Teatru Novogo Fronta, protože tito herci ve své vlastní umělecké praxi používají podobnou uměleckou metodu, zbavují se pokud možno individuálních rysů, aby stvořili jakási obecná těla vhodná pro vyjádření kolektivních procesů, pro sdělení něčeho společného a důležitého.

Jde tedy o celou škálu různých druhů portrétů, o různé cíle, které si umělec klade.
Leč zdá se, že vůbec nejsilnější stránkou Pinkavovy tvorby jsou ty fotografie, které odkazují k autorovi, k osobním psychickým reáliím, možná i k personálnímu nevědomí, fotografie, které jsou hlubokou výpovědí o samotném umělci. „…Skrze sebe poměřujeme okolní svět, ať už si to uvědomujeme či nikoli… …Asi právě tam, kam směřují naše fascinace, máme možnost se cosi dozvědět o sobě samých… …Pokus o poodkrývání vlastního stínu…“ (říká autor v rozhovoru s Petrem Kilianem). Avšak i v tomto případě jde vždy zároveň o přesah privátního směrem k obecné a kolektivní „psychogenezi“ naší doby.

Pro některé diváky jsou na výstavě novem zátiší. Mistr specifického portrétu se ukazuje být i mistrem specifického zátiší. Pinkava je nazývá Vanitas, aby tak zdůraznil návaznost na obrazovou formu symbolizující dočasnost všech pozemských věcí. Vanitas jsou memento mori, připomínají, že vše, a tedy i krása, je smrtelné. Pinkavovy vanitas vyjevují tuto pomíjející, a tedy tragickou krásu světa s velkým mistrovstvím. Před těmito fotografiemi cítíme oč větší, bolestnější a náruživější je prožitek krásy, jestliže víme, že zmizí. Druhým typem zátiší, která Pinkava vystavuje, jsou Exercicie, fotografie z roku 2003, jakési meditace o světle, tvaru a místu, které dost možná naznačují příští umělcovu cestu.

Výstava zahrnuje několik fotografických cyklů pocházejících z určitého časového a tvůrčího období: Dynastie, Portréty pro…, TNF, Exercicie a další, které jsou velmi přehledně ukázány ve vynikajícím katalogu, který byl koncipován samotným autorem a graficky upraven Davidem Baliharem se zasvěceným textem Martina C. Putny.
Galerie Rudolfinum opět připravila náročnému divákovi mimořádnou podívanou. Je mimořádná hned ze dvou důvodů: Divák má možnost poznat ve skvělé instalaci téměř celou tvorbu Ivana Pinkavy, který, jak se domnívám, je jedním z nejvýznamnějších současných umělců (a nikoli pouze v českém kontextu). To především. A za druhé, divák má možnost seznámit se v té nejkvalitnější podobě s tzv. „estetickým tradicionalismem“, jak je některými kritiky toto umění nazýváno. Pinkava není ve svých barokních a manýristických zálibách osamocen (vzpomeňme alespoň Bratrstvo). Leč tento „anachronismus“ představuje důležitý umělecký proud v rámci současného uměleckého dění.

milena slavická