Fotograf Magazine

Fotobienále Moskva 2004

Ačkoliv se moskevské Fotobienále konalo letos na jaře teprve po páté, a zdaleka tedy nemá tak dlouhou tradici jako Mezinárodní setkání fotografie v Arles, Měsíc fotografie v Paříži, Fotografické jaro v Barceloně nebo Fotofest v Houstonu, je už zřejmé, že jde o jeden z největších a nejvýznamnějších fotografických festivalů na světě, který v lecčems – třeba v množství mimořádně kvalitních výstav, v ohromném zájmu diváků i médií i v reprezentativnosti vernisáží a společenských akcí – už své některé starší konkurenty předčí. Přitom letos přišel o svůj hlavní výstavní prostor, protože ohromná výstavní síň Manéž, v těsném sousedství Kremlu, vyhořela do obvodových zdí nedlouho před jeho zahájením. Organizátorům Fotobienále v čele s ředitelkou Moskevského domu fotografie Olgou Sviblovovou se však podařilo za nemalých finančních nákladů získat náhradní výstavní prostory pro několik desítek expozic, původně plánovaných do Manéže, a tak nakonec festivalový program zahrnoval úctyhodný počet 130 výstav, které byly rozděleny do tří tematických okruhů Město, Identifikace a Nové technologie (některé výstavy ovšem s těmito tématy souvisely jen velmi volně). Vedle toho proběhla v Moskvě řada tzv. mistrovských tříd a přednášek předních zahraničních fotografů a kurátorů, tvůrčí dílny a projekce filmů.

Nejpočetněji byla pochopitelně zastoupena domácí ruská fotografie. K nejobjevnějším výstavám patřila Fotomontáž v SSSR 1920–1950, zahrnující vedle slavných konstruktivistických děl El Lisického, Alexandra Rodčenka, Varvary Stěpanovové nebo Gustava Klucise i řadu dnes polozapomenutých avantgardních koláží pro filmové plakáty a obálky knih a časopisů, stejně jako mnoho agitačních fotomontáží v duchu socialistického realismu. Historická ruská fotografie byla také zastoupena například ručně kolorovanými snímky z období 1890–1910, záběry z první světové války nebo značně popisnými fotografiemi architektury Leningradu od Sergeje Šimanského a poněkud svěžejšímu záběry Moskvy z 30. až 70. let 20. století od Nauma Granovského. Naprostá většina expozic ovšem představovala současnou tvorbu a ukazovala, že Rusko má dnes řadu kvalitních tvůrců jak v oblasti inscenované fotografie, tak ve sféře fotografického dokumentu, portrétu a módní fotografie. Skupina AES + F představila sugestivní obří zvětšeniny digitálně upravovaných snímků dětí s nejmodernějšími zbraněmi v písečné pustině nebo velkých skupin bíle oblečených dětí na ulicích velkoměst. Tyto technicky dokonalé fotografie, jejichž nákladná produkce s najímáním desítek modelů a fotografováním v Negevské poušti či v centru New Yorku a Káhiry připomíná natáčení filmů nebo pořizování obzvlášť drahých módních snímků, jsou velmi efektní, ale mají i silný obsah, reagující na mnohé aktuální problémy zneužívání dětí. Nejkontroverznějšími exponáty celého festivalu nepochybně byly další gigantické barevné fotografie, v nichž Arsen Savadov představil pod názvem Kniha mrtvých apokalyptické výjevy s mrtvolami, seskupenými do různých živých 119 Lauren Greenfieldová, z cyklu Dívčí kultura, 2000 Boris Michajlov, bez názvu, 2001 obrazů. Savadov v nich navázal na dílo Joela-Petera Witkina, ale v propojení hrůzy a krásy šel ještě dál. Vedle jeho šokujících fotografií vypadaly fragmenty těl tanečnic na černém pozadí od dříve tak provokativního Olega Kulika, inspirované antickými sochami s chybějícími částmi, jako prázdné dekorativní hříčky.

Řadu kvalitních děl předvedli ruští fotografové v oblasti portrétu, který ještě nedávno stál poněkud stranou hlavních tvůrčích tendencí. Petrohradský fotograf Andrej Čežin vystavil soubor svých nápaditých 366 autoportrétů, pořízených den po dni během jednoho roku. K objevům patřily portréty Vladimíra Mišukova z cyklů Neonové sny a Kult rodiny, výborně využívající sociologicky výmluvných prostředí. Značnými kvalitativními rozdíly se vyznačovala bohatě zastoupená dokumentární tvorba. Na jedné straně bylo sympatické, že už zřejmě pominula dominance naturalistických záběrů z různých vězení nebo útulků pro bezdomovce, kterými si ruská fotografie v minulých letech jakoby vynahrazovala dlouhé období povinně optimistických snímků v duchu socialistického realismu, na druhé straně se třeba řada souborů z různých vzdálených oblastí Ruska vyznačovala nezáživnou deskriptivností a povrchním okouzlením exotičností motivů. Existovaly však mnohé výjimky. Řada autorů, např. Boris Saveljev ve svých kontemplativních fotografiích, objevujících přeludné motivy v běžném městském prostředí, Igor Muchin v cyklu Jižní města Ruska, Valerij Stignějev v invenčních snímcích z amerických měst či Sergej Burasovskij v záběrech z Baškirie, ukázala velmi promyšlené a působivé využití barvy.

V centru zájmu ohromných davů návštěvníků opět stály zahraniční expozice, mezi nimi i několik historických výstav. Lahůdkou zejména pro odborníky byla retrospektiva dobových originálů sociálních fotografií z let 1936–1951 od členů newyorské organizace Fotoliga, o které se vzhledem k její levicové orientaci přestalo za studené války mluvit a psát. Teprve v posledních dvou desetiletích jsou opět hojně publikována a oceňována díla Aarona Siskinda, Heleny Levittové, Waltera Rosenbluma, Ruth Orkinové, Jeroma Lieblinga a dalších jejích členů, zaměřujících své objektivy především na život různých menšin v okrajových čtvrtích New Yorku. Fotografickou tvorbu z meziválečného období reprezentoval také známý cyklus Berenice Abbotové Měnící se New York nebo reklamní fotografie Švéda Emila Heilborna, využívající principů nové věcnosti a konstruktivismu. Nudně vyznívala expozice pohlednicových záběrů římských památek z období od poloviny 19. století do současnosti.

I v zahraniční části festivalu ovšem dominovala současná tvorba. Martin Parr ve svém novém souboru Evropa, ó la la v ostře barevných detailech lidí a věcí ironicky zobrazil různé typické projevy globalizace a konzumentarismu. Jemnou ironií se vyznačovaly také skvělé barevné snímky švédského fotografa Larse Tunbjörka z prostředí kanceláří, domácností a chat. Americký průkopník subjektivního dokumentu William Klein byl zastoupen rozsáhlou expozicí expresivních záběrů o Paříži, městě, v němž už žije přes půl století, ale jemuž na rozdíl od New Yorku, Říma, Moskvy nebo Tokia až donedávna nezasvětil samostatnou knihu nebo výstavu. Dvojvýstava Mary Ellen Markové zahrnovala vedle dokumentární části Americká Odyssea i její fascinující portréty dvojčat, provedené v technicky dokonalých platinotiscích. Vynikající byl také černobílý obraz rurálního života, náboženských slavností a tradičních zvyků v Řecku od Johna Demose z cyklu Stíny ticha, soubor jemných barevných detailů italských krajin a měst od Luigiho Ghirriho a barevný cyklus o současných amerických dívkách od Lauren Greenfieldové. Zaujala i retrospektiva klasika litevské fotografie Antanase Sutkuse, který už v 50. a 60. letech vytvářel jemně melancholické portréty obyčejných lidí a ukazoval běžný život na litevském venkově i ve Vilniusu daleko pravdivěji, než to v tehdejší sovětské fotografii bývalo zvykem. Značně kolísavou úroveň mělo několik výstav íránské fotografie, která je dnes podobně jako íránský film v módě především v západní Evropě. Jednoznačným zklamáním byla kolekce novějších snímků slavného amerického fotografa Ralpha Gibsona, z nichž se téměř úplně vytratila přízračnost a zůstaly jen povrchní formální efekty. A zcela pod úrovní tak důležitého festivalu stály amatérské portréty španělských spisovatelů a básníků od Maria Muchnika.

I když Fotobienále už tradičně vedle ruské tvorby představuje hlavně díla z USA, západní Evropy a Asie, i tentokrát na něm byla obsáhle prezentována česká fotografie. A to z velké části přímo v sousedství expozice děl Pabla Picassa v Muzeu současné historie Ruska. Výstava Město v současné české dokumentární fotografii představila různé aspekty života ve městech jak v dílech už zavedených tvůrců, k jakým patří třeba Antonín Kratochvíl, Jindřich Štreit, Viktor Kolář, Jiří Hanke, Dana Kyndrová, Jaroslav Bárta, Václav Podestát či Evžen Sobek, tak v pracích talentovaných fotografů mladé generace (např. Tomáš Pospěch, Jiří Křenek, Markéta Kinterová, Tomáš Třeštík, Jan Dyntera, Jan Bartoš). V programu festivalu byla i expozice Autoportréty od Dity Pepe, mnohokrát vystavovaný a publikovaný cyklus jemně nostalgických barevných záběrů z vesnice Rokytník od Jitky Hanzlové, české fotografky, žijící v Essenu, a cyklus Cosi nevyslovitelného od autora těchto řádek.

vladimír birgus