Fotograf Magazine

Maxim Sarychau

Jediná stálá věc je změna

Vyjádření nespokojenosti je součástí neustálého vyrovnávání zájmů mezi vládnoucím aparátem a obecnou veřejností. Avšak politický režim Alexandra Lukašenka projevy běloruské veřejnosti potlačuje a výsledkem je eroze společnosti spolu s její kontinuální snahou o změnu. Politicky motivované zatýkání, policejní zásahy při oficiálně nahlášených demonstracích a další nedemokratické postupy rozmělňují sílu kolektivu, podrývají pocit vlivu mezi jednotlivci a ovlivňují jejich vnitřní stav svobody. Tento duševní rozkol je ale paradoxně východiskem pro umělecký talent, který proniká do nitra národa a hledá společnou zkušenost, která naopak pomáhá lidi spojit.

Maxim Sarychau (1987) svými angažovanými projekty, které vznikají ve veřejném prostoru a v přímé interakci se zasaženými lidmi, vytváří pocit sounáležitosti a rovněž společenskou sebereflexi. Ke svědectví o protestech v běloruském hlavním městě, které zachytil v sérii fotografií Cold Spring (2017), přidává hodnotu osobního příběhu, což je právě ten chybějící článek, který rozdělená společnost potřebuje. Fotky protestů na náměstí se prolínají s portréty zadržených demonstrantů a zachycenými momenty, kdy příbuzní čekají na jejich propuštění z věznic. Na svých stránkách Sarychau navíc doplňuje tyto fotografie rozhovory se zadrženými a popisy jejich autentických zážitků. Sarychauova dokumentace společně s činností organizací na podporu občasných práv vzbuzuje solidaritu a buduje občanskou integritu.

Projekt zkoumá politické machinace státu, který nemá morální odpovědnost vůči svým občanům; naopak používá neprůhledné taktiky, zastrašování a ovlivňování, aby udržel svou moc a potlačil oponující hlasy společnosti. Účastníci protestů jsou často preventivně zadrženi, nejen těžkooděnci při demonstracích, ale i policisty v civilu při své cestě domů. K jednomu z nejsurovějších rozpuštění akce došlo v Den svobody. Kam až sahá absurdita nedotknutelných úřadů a co proti jejich moci zmůže běžný občan? Nevyvážený souboj provokuje anarchistické chování mezi lidmi a jejich rebelie je protijedem proti diktátorským, autoritativním způsobům. To ale bohužel vede k bludnému kruhu, protože stát si tímto obhajuje násilné zákroky.

Téma strachu a nebezpečí bylo také předmětem Sarychauova výstavního projektu Blind Spot, který byl koncem roku 2018 představen v pražských Kasárnách Karlín. Formou fotografií, grafiky a předmětů, které přesahovaly do konceptuálního umění, autor kritizuje těžko postihnutelné praktiky státních činitelů a extrémní projevy moci, až tortury, které se pohybují na pomezí zákona a občanského bezpráví. Tyto mechanismy udržování kontroly jdou ruku v ruce s cíleným zabraňováním společenské interakci a výsledkem je pocit izolace a nejednota komunity.

Stav společnosti se odráží v názorech mladých lidí. Voices of Generation L jsou portréty a monology nastupující generace, která vyrostla za Lukašenka, mladí tudíž nepoznali jiné Bělorusko než to pod Lukašenkovou nadvládou. Důležitou otázkou je, jestli jsou ochotni za změnu bojovat a jestli změnu vůbec chtějí. Jejich pohledy jsou ale velmi rozporuplné. Sarychau tak vytváří trojrozměrný portrét mladé generace a dává prostor demokratické různorodosti názorů. Někteří pohlížejí na situaci kriticky a někdy jejich prohlášení nabízí záblesk naděje. Často ale také cítí velkou skepsi a nevěří v možnost s daným systémem cokoliv dělat, protože vidí, že protesty často končí zatýkáním, a dokonce i vyhazovem ze školy. Proto mnozí z nich touží především po stabilitě a míru. Mají před sebou velké rozhodnutí. Cítí zodpovědnost ke své společnosti, ale někdy i jen k sobě samým. Mnozí hledají prostor pro vlastní život a jako jedinou možnost vidí odchod ze země. Velká část z nich jsou studenti. Kdo tedy zbyde, aby zemi změnil?

V Sarychauově praxi se mísí dokumentární přístup a aktivistické cítění s rodnou zemí. Stojí na straně občanů, ale současně dává prostor protichůdným a nesjednoceným názorům, protože jedině tak se rozproudí veřejná diskuse. Touto snahou vybízí k hledání společných cílů a budování svobodné země. Běloruská populace ale přece jen neztratila odhodlání změnit současný stav a uvědomuje si, že když Lukašenkovu robustní politiku nepřebije protesty, tak najde jiný způsob, tzv. zespoda. Lidé iniciují vznik edukativních aktivit a nezávislých kulturních prostorů, které budují informovanou a integrovanou společnost. Vzdělání a vědomí o vlastních právech je základem rezistence.

Přestože Maxim Sarychau zachycuje krutost vlády, která nedovoluje otevřený a veřejný nesouhlas, tato informace ze Sarychauových dokumentárních projektů by neměla být tím jediným sdělením. Běloruský tvůrce chce naopak v lidech probudit způsob myšlení, který povede k semknutí a nalezení rozhodujícího momentu pro poslední slovo občanů.

Adéla Janíčková

#33 investigace

180 

Skladem