Fotograf Magazine

Rozhovor Terezy Rudolf s Jiřím Žákem

Zbraně uměleckého výzkumu

Ve svých pracích z posledních tří let jsi často narážel na podobná témata v jiných souvislostech. Ať už jde o práci s informacemi, občanský aktivismus, válečné konflikty, nebo zájem o dění na Středním východě. Na videích jako ASMR (Bonbóny a mezinárodní vztahy, Zbraň, …), Rozštěpený epistemolog nebo Lovcova noc je navíc silně patrný zájem o tělo a jím zakoušené pohyby či choreografie. Funguje pro tebe pohyb těla jednotlivce jako nějaká metafora, nebo je to jen vizuální prvek, který tě v danou dobu zajímal?

Obecně myslím, že společným jmenovatelem mých prací je snaha o formulování vztahu ke světu, společnosti a problémům, které je provázejí. Tahle snaha pak často nabývá formu vyprávění. Zdráhám se použít slovo příběh, protože to ve mně evokuje něco uzavřeného. Pro mě ale bylo vždy důležité ukazovat i u historických témat návaznost na současnost. V tomhle smyslu nemá žádný příběh konec, naopak může mít nečekaný vliv na to, co prožíváme teď.

Když se vrátím k tvé otázce, pokud jsou moje umělecká východiska nějak ukotvena v naraci, pak je logické řešit její provedení a inscenování. Zpětně vidím, že jsem vícekrát intuitivně použil něco jako peripatetický princip, kdy je chůze použita jako doslovný pohyb vypravěče, který nás provádí odněkud někam, jak fyzicky, tak v rámci vyprávění. Svou roli pak sehrálo i místo, kde se tento pohyb vykonával (muzeum v Mateř̌ském mě̌stě̌, vybydlená budova blíže neurčeného úřadu v Lovcově̌ noci). Tělo je tedy, stejně jako hlas, základním nástrojem vyprávění.

Ale v případě Rozště̌peného epistemologa pro mě nastal asi největší zlom v chápání těla a pohybu ve videu ve vztahu k naraci. Scénář, který jsem k videu psal, původně s tancem ani jinou choreografií vůbec nepočítal. Dospěl jsem k tomu trochu náhodou skrze spolupráci s herečkou, zpěvačkou a performerkou Meïmounou Coffi. Ta samu sebe identifikovala spíše jako tanečnici než jako herečku, i když samozřejmě někdo tak talentovaný, jako je ona, exceluje ve všech podobách živého umění. Vzal jsem to jako podnět k tomu zkusit něco nového, myslet jiným způsobem v návaznosti na druhého. Vznikly tak různé roviny, jedna usazená v obraze a druhá ve vyprávění jako takovém. Každá je hodně jiná, jedna druhou neilustruje, ale vytváří se mezi nimi napětí, které mě baví. Intelektuální a emocionální hlediska díla jsou pro mne rovnocenná.

Na experiment s pohybovou choreografií v Rozště̌peném epistemologovi jsem pak do určité míry navázal v tříkanálové videoinstalaci s názvem Neglect Syndrom Politics, která vznikla pro výstavu Podmínky nemožnosti II/VII: Bezprostř̌edí, kterou kurátoroval Václav Magid v galerii Kurzor. V ní jsem pracoval s lékařskou diagnózou takzvaného syndromu vytěsnění, kdy pacient nevnímá levou polovinu svého těla a levou polovinu svého zorného pole. Tělo herce pak ve svém afektivním chování představovalo „tělo společnosti“. Zcela odlišné chápání těla a hlasu je pak v ASMR videích.

To read the entire article, order
#33 investigace

video still, The Weapon (AISMR series), 2016
footages from the research project The Epilogue of Long Friendship, materials from documentary films, 2018–2019

#33 investigace

180 

Skladem